úterý 24. července 2007

Ultraběžecká sinusoida

Všem běžcům, kteří se za deset dní chystají na čtyřiadvacetihodinovku nebo osmačtyřicetihodinovku do Kladna, popřípadě o tom uvažují někdy do budoucna, posílám pro inspiraci "mikropovídku", která vyšla loni ve Světě běžců.


Závan chladného ranního vzduchu osvěžil jeho zpocenou tvář. V koruně rozložitého dubu, kolem kterého už běžel více než stokrát, probleskují první záblesky jitřního slunce. Teď přijde zatáčka za levou rukou a hned za ní dlouhá alej vzrostlých topolů. Zabočil do aleje a otočil se zády ke slunci, které ho okamžitě pošimralo na zátylku svými paprsky, jakoby ho k sobě chtělo otočit čelem. Nenechal se a pokračoval dál vstříc lákavému náručí stromů lesoparku, začínajícímu na konci aleje.
Běželo se mu velmi dobře, přestože měl v nohách už sto dvacet kilometrů. Nebo možná právě proto. Nic ho nebolelo, snad jen svaly nohou byly trochu unavené a nepatrně cítil záda. Ponořil se do sebe. Nevnímal okolí a přesto slyšel ptáky zpívající své ranní písně. Cítil, jak jím proniká energie z okolních stromů. Cítil vůni jehličí i čerstvě orosené trávy. Ušlapaný písek tlumil jeho kroky, přesto se díky rytmickému šustění, ozývajícímu se s každým jeho krokem, propadal stále hlouběji do svého nitra. Nevnímal soupeře. Teď už nešlo o soupeření. Ani s ostatními, ani se sebou samým. Šlo jen o samotný běh. Běh, který přináší radost. Běh, který přináší klid. Běh, který přináší poznání sebe sama.

Proběhl lesoparkem a zamířil k budovám, u kterých stojí i občerstvovací stanice. Pomalu se opět objevil v tomto světě, aby se připravil na občerstvení. Aby nestrádala jeho duše, nesmí strádat ani jeho tělo. Občerstvil se a znovu vyrazil vstříc rozložitému dubu, nad jehož korunou se pomalu vynořoval zlatý disk letního slunce. U dubu pak přišla levotočivá zatáčka, která jej opět pozvala do stínu vysokých topolů a potom i do zeleného přítmí lesoparku.
*****
Byl na sto čtyřicátém (snad) sedmém kilometru. Zrovna se prošoural občerstvovací stanicí. Něco snědl a něco vypil, ale vlastně ani nevěděl co. Slunce začínalo pražit jako zběsilé a přehřívalo ho bez ohledu na litry tekutin, které lil na sebe i do sebe. Obtočil se kolem toho starého svraštělého pahýlu, který snad dříve mohl být dubem a ocitl se před nekonečnou rovinkou, vychytrale lemovanou hubenými topoly, které neposkytovaly téměř žádný stín. Sluneční paprsky ho bodaly do už tak spáleného zátylku. Snažil se, co nejrychleji dosáhnout spásného stínu lesoparku, plíživě se pohybujíc alejí, která nebrala konce.

Takhle strašně se mu ještě nikdy neběželo. V nohách neměl ještě ani sto padesát kilometrů ale měl pocit, že je zralý na ručník. V boxerském ringu by ho už dávno odpočítali. Sotva se motal a jen silou zbytků vůle nutil pravou nohu, aby vystřídala levou, a potom levou, aby zase předešla tu pravou. Svaly na nohou byly zcela vyčerpané a celá záda mu zachvátila nesnesitelná bolest. Jakoby mu zády prorostla rybí kost. V levém koleni ho cosi bolestivě kousalo a bolest vystřelovala do lýtka i do stehna. V pravé kyčli ho s každým krokem bodlo, jakoby mu tam někdo vrážel pletací jehlici. Pro bolest, kterou cítil, nevnímal okolí. Vnímal jen neustálé, nepříjemné štěbetání ptáků všude okolo. Cítil, jak z něj vyprchávají poslední zbytky energie, jakoby mu jí ubíraly okolní stromy. Měl pocit, že vše, co při předchozím průběhu občerstvovačky snědl a vypil, skončí v pomalu vysychávající trávě vedle cesty. Alespoň se podívá, čím se to vlastně občerstvil. Písek z cesty mu naplnil boty a rozdíral krvavé puchýře. Propadal se do stále větší a větší beznaděje. Tenhle závod neskončí dobře. Soupeři ho nezajímali, už nešlo o soupeření. Šlo jen o to přežít. Běh, který mu kdysi přinášel radost, byl tentam. Tohle byl běh o život. Běh, který přináší bolest. Běh, který přináší utrpení. Vůbec nechápal, proč se takhle trápí, ale věděl, že tohle už nikdy nepodstoupí.

Blížil se k občerstvovací stanici. Na jídlo neměl ani pomyšlení. To předchozí ho sice ještě neopustilo, ale nemělo k tomu daleko. Pokusil se tedy jenom napít, ale ani to se příliš nezdařilo. Nad starým dubem cenilo své horké tesáky nelítostné slunce a za zatáčkou vlevo se vysmívala alej, jejíž konec se nacházel kdesi v nedohlednu.

*****
Právě prolétl občerstvovací stanici. Už dávno měl za sebou stodevadesátý kilometr a nelítostně ukrajoval ty zbývající do dvou set. Slunce se pomalu začínalo sklánět k západu a už tolik nežhnulo, spíše jen příjemně hřálo. Proběhl zatáčkou, odbočil vlevo a ocitl se v třísetmetrové topolové aleji. Oranžově-žluté slunce měl před sebou, a tak přivřel oči, aby ho neoslňovalo.

Takhle úžasně se mu ještě nikdy neběželo. Potom kolik kilometrů měl v nohách, bylo těch několik bolístek, které místy pociťoval, zanedbatelných. Všechno kolem zpívalo a vonělo. I jemu bylo do zpěvu. Cítil se plný energie. Jedna noha střídala rychle druhou a nebyla na nich vůbec znát únava. Předbíhal jednoho soupeře za druhým. Míhal se kolem nich, jakoby stáli. Závod se pomalu blížil ke svému závěru. Teď šlo o soupeření, ale stále šlo hlavně o běh. Běh, který přináší radost. Běh, který přináší uspokojení. Běh, který přináší úspěch a sebevědomí.

Pomalu se vynořil z lesoparku a směřoval k občerstvovací stanici. Doběhl do cíle okruhu a občerstvil se. Jakoby mu občerstvení vlilo ještě více síly do žil. Vydal se spolknout další kilometr. Vítal ho starý rozložitý dub a směřoval ho doleva, kde za zatáčkou čekala alej topolů a za ní stín lesoparku.

A nejlepší na tom všem je, pomyslel si, že jsem neprodělal ani žádnou větší krizi. Tenhle zážitek si budu muset brzo zopakovat, napadlo ho, zrovna když lehce předbíhal dalšího ze svých soupeřů. (napsáno v prosinci 2005)
koyama

8 komentářů:

  1. co je někdy lepší než voda?No dobrý :-)) stín...taky důvod proč běžet rychlejš.Hodně mi to připomíná můj čtyřdenní cyklovýlet minulý týden...díky za stromy, vzpamatovávám se ještě teď.

    OdpovědětVymazat
  2. ještě přidámJeště přidám - Koyamo pěkný sloh jako vždy za jedna :-))...to \"vychytralé lemování hubenými topoly\"...nemá chybu.Pěkně píšete oba-díky. Čtu, čtu, zatím stíhám skoro všechno...Vaše zážitky stojí za to.

    OdpovědětVymazat
  3. Díky. Skoro se až červenám. Doufám, že když je sloh za jedna, není garamtika za 4 (či dokonce za 5). :-) V poslední době se po sobě fakt snažím hrubky kontrolovat. ;o)

    OdpovědětVymazat
  4. Supr článeček. Hodně motivující a nakopávající.

    OdpovědětVymazat
  5. A hlasovací tabulku jste mi určitě neukradli :-). Jsem rád, že jste využili hlasování. Váš blog je supr.

    OdpovědětVymazat
  6. sinusoidaPři kroužení po vnitřním obvodě pav.Z (Indoor Brno)je sinusoida tak krátká,že musíš nutně myslet na něco úplně jiného.Ale zaznamenání vracejících se myšlenek a jejich posun při změněném stavu mysli je taky záležitost hodná psychologa.

    OdpovědětVymazat
  7. pavilón Zto Milan: Kroužení v pavilónu Z je vůbec samostatná kapitola. Dáša se Zetku vyhýbala jak čert kříži, protože jediné plus viděla ve stálém počasí. Letos už byla rozhodnutá, že pojede do Zetka na šestku, ale pak začal tvrdit, že ještě nedohnala svou kondici a že se pod střechou trápit nebude. Moc jsem jí nevěřil, říkal jsem si blok ze Zetka, ale nakonec jí Brdská stezka a (hlavně) šestihodinovka ve Stromovce daly za pravdu.

    OdpovědětVymazat
  8. to vefis: Díky a ale jó, trochu vykradli. Než jsem hlasování viděl u tebe, vůbec mě to nenapadlo. ;o)

    OdpovědětVymazat