neděle 29. července 2007

Z rodinného šuplete: Blatenská desetihodinovka

I když nejsou tak veliká vedra, pokusím se čtenáře ochladit vzpomínkou na únor roku 2005. A dost možná, že ani čtenáře nezchladím, ale naopak se zahřejí, až se budou smát mé šikovnosti. ;o)

Vytrvalostní závod v klasickém běhu na lyžích trvající deset hodin mě zaujal už loni. Uběhl a taky trochu uchodil jsem tenkrát 50km za necelých šest hodin (když odpočtu 18min. pozdního startu, bylo to přesně 5:48 hod.) a to jsem stál na běžkách počtvrté v životě. Bylo krásné počasí. Jasno, mrazivo (-5°C - -9°C) a bezvětří. Oproti tomu letošní ročník tohoto závodu, konaný 12.února, byl doslova kalamitní.

Na start jsme přijeli o dost dříve, ale problémy s mázou nás odsoudily k opětovně pozdnímu startu. Tentokráte v 7:08, "jen" o 8 minut později. Jako téměř absolutní zelenáč (loni jsem na lyžích naběhal cca 200km, letos zatím asi 180km), co se týče běžeckého lyžování, natožpak alchymie mazání jsem v +2°C a při padajícím sněhu protkaným kapkami deště na skluznice naplácal klister (univerzální, jediný v mé výbavě), neboť někde v mém okolí zaznělo, že na tuhé to nepojede. Rozetřel jsem ho rukou, přilepil se do rukavic a vydal se drhnout první desetikilometrový okruh.

V prvním okruhu, přestože lyže drhly, to docela jelo. Zní to sice jako protimluv, ale stopa byla ještě celkem slušná, sněhu okolo asi metr a bylo s kým běžet. Prvních deset kilometrů jsem tak zvládl za 56 minut.

V depu jsem strávil asi tři minuty. Šlo jen o občerstvení a nasazení ledvinky s pitím, přesto to trvalo nějak moc dlouho. Ve druhém kole jsem chtěl zajet nejrychlejší čas. Nasadil jsem pekelné tempo, ale už pod prvním kopcem mě veškeré (natožpak to pekelné) tempo přešlo. Přestože z kopce lyže drhly, do kopce začaly smekat. Když jsem projížděl kolem Blatenského příkopu, dostal jsem ze stromu za krk první zásah hromadou mokrého sněhu. Druhý na sebe nenechal dlouho čekat. Pak už jsem se bál vůbec pokračovat ve stopě, která vedla pod nemilosrdnými rameny stromů, vrhajícími sněhové pumy. Začalo čistě pršet. Stromové laviny teď už nebyly hrozbou, ale téměř stoprocentní jistotou. Vyškubl jsem poutko hůlky. Snad dvě minuty jsem se v už slušně mokrých rukavicích mordoval s jeho opětovným uchycením. V té době jsem se dopředu příliš nepohnul. ;o)

Následoval předposlední sjezd. Zrovna si upravujíc čepici, jsem si nevšiml chvojí ve stopě. Pravá lyže se zastavila, celé tělo i s levou lyží pokračovalo dál. Ocitl jsem se v nedůstojné pozici s běžkama zkříženýma za ušima, šoupajíc se z kopce po břiše a pojídajíc mokrý sníh. Celé kolo jsem protrpěl za 1 hodinu a 6 minut. Kdyby na mě Dáša v cíli čekala, tak bych to zabalil a jeli bychom domů. Jenže Dáša byla ve druhém kole.

V depu jsem si tedy odpočinul, pojedl a popil, přimazal lyže a po osmi minutách jsem se opět "nazul" do běžek a vyrazil do dalšího okruhu. To že jsem na lyže něco přimazal moc nepomohlo. Z kopce to stále drhlo a do kopce (později i po rovině) lyže ustřelovaly víc a víc. Když už se to náhodou z kopce rozjelo, chytla mi lyže falešnou stopu a zavedla mě do teď už jen asi osmdesáti centimetrů mokrého sněhu, což jsem samozřejmě neustál a skácel se jako špalek. Sice trochu přestalo pršet, ale nastoupila mlha a začalo nepříjemně foukat. Třetí kolo jsem odklouzal za hodinu jedenáct a Dáša byla opět na trati, takže mě čekalo kolo čtvrté.

Medaile z kalamitního 13.ročníku V botách už jsem pociťoval slušné mokro. Opět jsem se občerstvil, navlékl se do suchých rukavic a po šesti minutách vyjel na další dobrodružství. Sněhové pumy za krkem už jsem ani nevnímal. Pod prvním kopcem (asi po 300 metrech) mi podklouzly lyže a já (idiot) padl na dlaně. Suché rukavice byly minulostí. Začal jsem nadávat jako bývalý prezidentův mluvčí. To mě však brzo omrzelo, jak kolem rychle ubývalo sněhu, stejným kvapem mi ubývala energie. Se silami se ztrácelo i to málo natrénované techniky, a tak (ať jsem dělal, co jsme dělal) to smekalo celých deset kilometrů kromě sjezdů. V těch jsem ale z nedostatku sil ztrácel koncentraci a rovnováhu, proto jsem byl častěji na zemi než na nohou. V botách jsem měl čvachtající rybníčky a začínala mi být slušná zima. Vítr, který dul na pláních, nebyl rozhodně jarním vánkem a pršelo čím dál tím víc. Aby člověk zůstal v tomhle počasí suchý, musel by jet v neoprenu.

Mokrý jako hastrman jsem dorazil do depa za 1:15 hod. Bál jsem se převléknout si mokré ponožky, že bych se už nedostal nazpět do lyžařských bot. Vypil jsem nějaký čaj a miňonky do mě padaly jak Němci do krytu. Pokusil jsem se prodloužit mazací zónu, jak jsem měl později zjistit, zbytečně. Po dlouhých devíti minutách jsem se odhodlal do dalšího kola, neboť, jak jste si jistě domysleli, Dáša byla v tu chvíli ve zbytcích stop dalšího okruhu.

Asi po třech kilometrech se někdo nahoře rozhodl vylévat kýble s vodou. Bylo to, jakoby jste stáli pod vodopádem. I těch několik nitek, které jsem měl ještě suché, bylo teď durch. Psychicky jsem se pomalu smiřoval s tím, že budu smekat ještě šesté kolo, protože Dáša měla určitě ambice dorazit padesátku. Krok za krokem jsem plaval poničenou stopou k cíli dalšího okruhu. Vítr nás nemilosrdně bičoval a bylo zajímavé, že, nejspíš podle Murphyho zákonů, vždy zepředu. Do cíle této desetikilometrové části jsem doplaval za 1 hodinu a 13 minut. Jako spása na mne zapůsobily Dáši lyže pohozené přes cestu. Zabalila závod po čtyřiceti kilometrech, a tak jsem se do šedesátky taky nehrnul. Nakonec jsme udělali dobře, protože pro silný vítr a popadané stromy na trati byl závod předčasně ukončen po osmi a půl hodinách. (Tři první zvládli i tak 100km.)

Po tomto závodu na vodních lyžích, který mi trval o více než čtvrthodinu déle než loni, si budu hodně rozmýšlet, jestli při špatném počasí ještě někdy absolvuji lyžařský závod. Při solidním počasí se však závodům na běžkách rozhodně nevyhýbám, protože (a to můžu říct i po výše zmíněných zkušenostech) běh na lyžích je moc zajímavý sport. ;o) (napsáno v únoru 2005)
koyama

8 komentářů:

  1. Koyamo,jste oba nezmaři.Tvůj popis běžkařské desetihodinovky mě připomíná maraton na Šumavě v Zadově,kterého jsem se kdysi zúčastnil (premiera i derniera zároveň..Mazání,trať,vývoj počasí,pocity při doběhu,všechno.Na běžky jsem ale rozhodně nezanevřel,jen se do závodů příliš nehrnu.Za 3:20 hod na 40km trati jsem se dost vytrápil. :-)V souvislosti s desetibojem mě napadlo : co říkáš biatlonu ?Určitě bych do toho šel,neprůstřelnou vestu si půjčím...

    OdpovědětVymazat
  2. Čtyřicítka za 3:20? To je pro mě výkon z kategorie snů. Jinak si mě ale získá jakýkoliv pořadatel sportovní akce, který nabídne zajímavou výzvu + originální medaili za dokončení. ;-)Biatlon už mi byl jednou k vyzkoušení nabízen, i když \"jen\" ten letní. Ale kombinace s mou tragickou střelbou, kdy jsem na střelnicích musel šťouchat do špejlí, když se obsluha nedívala, abych své lásce mohl dát růži... Asi bych jen vytrvale kroužil na trestných okruzích. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. No, padesátku na běžkách za sebou mám taky, jen je to dvacet let, tak neznám čas:-). Upřímně řečeno po Tvém povídání o desetiboji jsem čekal spíš přejezd Sahary psím spřežením se sáněmi nebo tak něco. Uvidíme, čím překvapíš příště:-)Nicméně možná si letos koupím nové běžky, třeba by se nějaký závodíček hodil. Kdybys o nějakém věděl, sem s ním:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Když sečteš výkony při desetiboji, zjistíš, že je to záležitost několika málo minut zátěže, tj. přesně pro mě. Tu Saharu by mohla dát leda Dáša, ta se mi blíží tím více, čím delší je trať. Jinak doufám, že další \"šuple\", které chystám na zatím nevím kdy, nezklame, i když půjde \"jen\" o... já si to zatím nechám pro sebe. ;o)Jinak na běžkách by pro ironmana pošilhávajícím po ještě delších dištancích, jakým jsi ty, ta Blatenská desetihodinovka byla jako dělaná. Když je hezký počasí je to super závod. Akorát je to na druhém konci republiky. Jezdí se tu i Přejezd Krušných hor (\"jen\" turistika). 150km ve třech dnech je taky slušných. A potom klasika Karlův běh na Božím Daru (10km, 21km nebo 42km, popř. 30km skating).

    OdpovědětVymazat
  5. úprava tratěMěla to být padesátka,ale díky počasí pořadatelé vypustily hřebenové pláně (naštěstí,jinak jsme vypustili všechno my)a zkrátili to na \"pouhou\" dvaačtyřicítku.Běželo se to klasicky,po 20km mě začala odcházet máza a od 30km jsem se modlil za brzký konec.V závěru závodu s námi jely dětské kategorie,to bylo zvlášť povzbudivé:nejdřív tě jak blesk předběhl dospělý bez čísla,po něm malý špunti do pasu.Rodič-trenér zastavil,povzbudil svoji ratolest a když jsme projeli i my \"maratonci\",naskočil do stopy a vše se opakovalo.Zážitek... Někdy bych zkusil delší závod bruslením,není problém s mázou,ale jen s technikou.

    OdpovědětVymazat
  6. Taky bych chtěl zkusit závod bruslením, už kvůli tomu, abych (až na něj narazím) mohl třeba zkusit zimní TT. Jenže na inlinech už to celkem jde, ale jak se porvu s překážejícíma špičkama i patkama lyží, až je nasadím na nohy, nevím. Ale je pravda, že problémy s mázou odpadají. Já ovšem, alespoň zatím, odpadám po cca 1km bruslení.

    OdpovědětVymazat
  7. skateSkatové lyže jsou sice delší než in-line :-),ale dá se s tím bruslit.Když už nohy nestíhají,zapojím ruce-prostě to vyshybuji. :-)Naštěstí na Vysočině nemáme kopce příliš dlouhé.

    OdpovědětVymazat
  8. To budu muset začít chodit do posilovny, abych byl vůbec schopen něco vyshybovat. Jenže vzpírat kila (záměrně nepíšu tuny ;-) ) železa mě zrovna moc nebaví. Vydržel jsem to jen s bráchou, a to 1x týdně. On ale teď bydlí v Praze a to je maličko z ruky. :)

    OdpovědětVymazat