Tradiční hořké kapky z Běchovic

Z Běchovic do Prahy jsem letos běžel počtvrté. Poprvé nemohu organizátorům nic zásadního vytknout. První pravidelně prožívané nervy mi ovšem ušetřili obětavci z AK Sokolov, kteří do Běchovic uspořádali autobusový zájezd za polovic ceny běchovického startovného.

Díky autobusu, který mě společně s dalšími běžeckými kamarády dovezl až skoro na startovní čáru, jsem se vyhnul nejen motání po Praze, ale také mačkání v plechovce pražské MHD spolu s další přibližně stovkou sardinek, spojenému s macerováním ve vlastní šťávě po dobu zhruba 20 minut. Prezentace proběhla rychle a úspěšně. Nikdo z pořadatelů mne nepřesvědčoval, že mohu běžet s jinou kategorií, jako se mi to stalo v jednom z předchozích ročníků. Potěšil mě v igelitce nalezený odznáček. Já prostě tyhle tretky, na které se doma jen práší, miluju. :o) Jen mě trochu zklamalo triko. Nejen nenápaditý design, ale také velikost L, která mnou oblečená, přestože měřím 184 cm, blíží se noční košili.

Po prezentaci byl nějaký čas na focení s památným kilometrovníkem č.13. Tahle běchovická třináctka pro mě nejspíš šťastná nebude. Kdybych měl železnou kostru, myslel bych si, že pod bývalou Říšskou silnicí leží magnetová hora. Ještě nikdy jsem tu nezaběhl to, na co jsem momentálně měl. A většinou jsem doběhl i za svými pesimistickými odhady. Třeba, když se s tou třináctkou vyfotím, bude ke mně tentokrát milosrdnější. Po fotografování jsem mezi rozklusávajícími se veterány zkusil najít Hejkala. Ale nebyl k dohledání. Přitom jsem na startu nebo v cíli prohodil pár slov s 3COPem, BuckTheBugem i Dees. Hejkal nakonec k lítosti nás obou na startu nebyl a svou neúčast mi později ozřejmil v emailu.

Odstartovali veteráni a byl pomalu čas se chystat. Rozklusat, zastrečovat, vyprázdnit a hurá ke startovní bráně. Oproti předchozím dnům je až příliš teplo. Navíc mě i jen letmý pohled do tréninkového deníku přesvědčuje, že zrovna dvakrát natrénováno není. Původně jsem měl v plánu běžet na čas 42 minut a útočit tak na svůj osobní traťový rekord, který je 41:50. Tenhle plán je už před odjezdem přehodnocený na okolo 43 minut, když budu dřít nebo okolo 44 minut běžených na pohodu.

Na startu stojím s Milanem Hylasem, který chce běžet na 42 minut. Nesmím to přepálit, říkám si. Hlavně nesmím běžet první kilometr pod čtyři. Ona mě ale bolest holeně nejspíš zbrzdí. Za malou chvíli nás odpočítají a já vyrážím vstříc svému knokautu. Držím se pár metrů za Milanem H. a kousek před ním vidím Luboše Racka. Tak snad je to tempo dobré. Za tři minuty a padesát osm vteřin zjišťuju, že není. Je to moc rychlé. Holeň mě zradila a nebolí. :o) Asi budu muset běhat závody 4x týdně. Protože v tréninku bolí téměř pokaždé, ale v závodě prakticky nikdy.

K druhému kilometrovníku už dobíhám pomaleji, ale přítomnost Milana H. svědčí o tom, že zpomalení stále ještě není dostatečné. 4:09/km je pořád zběsilý úprk. Na třetím už to vypadá lépe - 4:24/km, ale nevydrží to dlouho. V další kilometru padám na 4:32/km a už dávno nedržím kontakt nejen s Milanem H., ale vlastně s nikým. Ženou se přede mne zástupy běžců. Počáteční přemrštěné tempo si teď pěkně vyžírám. Nejsem schopen donutit nohy běžet rychleji. V pátém kiláku použiju veškerou svou vůli, kterou jsem schopen zmobilizovat a zrychlím o celé 2 vteřiny na kilometr. (Přitom jsem tady předběhl Honzu Bláhu. Běžel sice v protisměru, ale i tak... ;o)

Šestý kilometr se ovšem nějak táhne. Začínám opět dohánět částečky zástupů, které mě předbíhali, přesto mám tenhle kilometr za 4:44. Musel být zaručeně delší. Další kilometr mě v tom jen utvrzuje. Pravda, patří do něj velká část seběhu z Tábora, ale zrychlení na 4:06 je v mém momentálním rozpoložení zhola nemožné.

Nad seběhem z Tábora před sebou asi 150-200 metrů vidím Milana H. Vypadá to, že tvrdne. Mohl bych ho zkusit docvaknout. Dole pod kopcem jsem sice o zhruba 50 metrů blíže, jelikož však Milan nedávno úspěšně dokončil Jungfrau-marathon, asi mu kopce půjdou líp než mně. Nedělám si iluze.

Hrdlořezák nakonec vyběhnu jen díky Dáše. Nevím, co mě to napadlo, ale na jeho úpatí jsem se rozhodl běžet, co to půjde s hlavou skloněnou až do té doby, než napočítám do součtu Dáši výkonů ze všech čtyřiadvacetihodinovek. Díky Dášo za to, že si toho naběhala tolik. Když jsem zdvihl hlavu, byl jsem těsně před křižovatkou Českobrodské ulice s Koněvovkou a Milan H. byl přede mnou asi padesát metrů.

Nedokážu však pochopit, proč i při své čtvrté účasti žiju stále v tom, že Koněvova ulice je rovinou až do cíle. To pozvolné ale nekončící stoupání mě málem přinutilo zastavit. Vůbec jsem netušil, že by se dal běžet 9.kilometr přes pět minut. A vida! Dal. Žádnou početní pomůcku jsem na tenhle kopeček nevymyslel a Milan H. se mi opět vzdaloval. Probudil mě až běžec v černém, který se mě chystal sejmout dlouhým stupňovaným finišem. Protáhl jsem krok a zjistil jsem, že na tu chvíli ještě trochu přidat můžu. Ale černej mohl taky ještě trochu přidat. Zkusím ještě protáhnout krok a znovu to povolí a jde to. Jenže černej vedle mě si to nenechává líbit a opět trochu přitlačí na tempu. Kdybych teď ještě zkoušel protáhnout krok, vypadal bych jako Johnathan Edwards (samozřejmě nemyslím amerického teologa z 18.století :o). Nezbývá nic jiného než zvýšit frekvenci kroků. Už to fakt bolí, ale naštěstí jsme těsně před cílem, kde se to láme dolů z kopce. Bereme dva odpadlíky, já ještě maličko přidám a trhám se. (Nejen plíce, ale i tomu černýmu.) Seberu ještě další dva odpadlíky a už probíhám cílem. Jakýsi člověk mi chce něco provést s nějakou plácačkou a kdosi mi vrazí do ruky těžké závaží. Lidi já potřebuju sedět! Nebo ještě lépe...ležet! Nechte mě všichni na pokoji.

Aha, to závaží je láhev s vodou. Pomalu se zvedám, jsem opravdu na cucky. Vždyť jsem měl přece běžet za 44 na pohodu a já mám čas 44:20. Na krev! Evidentně fotografování s patníkem nepomohlo a já si tu opět vypil své hořké kapky, léčící nadměrné sebevědomí. Končím s během a dám se na šachy. Výsledky budou taky mizerné, ale nebude to tak bolet.

Svou bagáž jsem našel okamžitě, ale zklamaný jsem byl ještě jednou. To když jsem zjistil jaké stádo se může vytvořit z běžců, když se jim zdarma nabídne kus žvance, v tomhle případě dortu. Myslel jsem, když budu ukázněně čekat ve frontě s táckem v ruce, že se na mě taky kousek dostane. Ale od hladových běžců a ještě hladovějšího doprovodu se mi dostalo jen pár ran loktem do břicha a několika dupnutí na nohy. Už jsem se chtěl raději dekovat, když se nade mnou přeci jen nějaká dobrá duše slitovala a kousek dortu mi podala.

Na zpáteční cestě autobusem byla dobrá nálada, a tak ze mě všechny chmury spadly. Možná, že si sem příští rok (když bude zase odznáček :o) odskočím od šachovnice. ;o) Ale tentokrát poběžím na pohodu...nad 45 minut.

Tady si můžete vyhledat výsledky.
Honzova fota.
Honzova videa:
1.Před startem a kategorie žen.
2.Kategorie mužů a po doběhu.
Moje předstartovní a pocílová fota.

koyama