K běhu mě přivedl táta. Už jako šestiletý jsem s ním chodil za město, kde si on odkroužil své pravidelné tři, čtyři kilometry a mě pak změřil čas na tratích od třiceti do dvou set metrů a za osobní rekord mi potom doma udělil vlastnoručně nakreslený minidiplom. To mě hodně bavilo a asi mi to i zůstalo. Jen teď už nechci minidiplomy, ale doběhové medaile. :o) Potom jsem běhal tak porůznu kondičně a doplňkově k jiným sportům. Ke stolnímu tenisu, k basketbalu, ke karate, k atletice a k orientačnímu běhu. :o)
Pravidelně běhat a zúčastňovat se k tomu i závodů jsem začal až v roce 2001. Mým prvním velkým závodem měl být Kodak půlmaratón v Praze pořádaný na jaře týmem PIM. Začal jsem kvůli tomu častěji běhat kratší tratě do deseti kilometrů s tím, že ke konci února začnu běhat i "štreky" delší. Jenže v půli února mě přepadla těžká chřipka, strašně mě zbila a okradla mě o veškeré zdraví, vytrvalost a sílu. Prostě o všechno.
K běhání jsem se opět vrátil až v půli března asi deset dní před půlmaratónem. Každý jiný závod bych oželel, ale na tenhle už jsem měl zaplacené startovné. Takže jsem se vrhl do tréninku po hlavě. Šest kilometrů, devět kilometrů a patnáct kilometrů. Po patnáctce mě však příšerně rozbolela záda (překvapivě ne hlava, po které jsem do toho šel), pravděpodobně stále ještě následek prodělané chřipky. Nic dalšího už jsem nenatrénoval.
S tímhle handicapem jsem se postavil na trať půlmaratónu s cílem doběhnout a pokud to půjde tak pod dvě hodiny. Do patnáctého kilometru se mi běželo celkem slušně. Záda trochu tuhla, ale dovolila mi být na metě patnácti kilometrů pod osmdesát pět minut. Jenže za patnáctým kilometrem jsem začínal pomalu ale jistě vadnout. Snažil jsem se běžet co nejrychleji, i když už to na čas pod dvě hodiny nevypadalo. Chtěl jsem alespoň za sebou udržet svou manželku. Neustále jsem se ohlížel, pořád jsem měl pocit, že už jí mám na zádech, ale ještě na sedmnáctém kilometru nebyla Dáša nikde v dohledu. O dvě stě metrů dál však kolem mne procupitalo nevysoké stvoření, ve kterém jsem poznal Dášu. Jak jistě většina mužů pochopí, mužská ješitnost byla v tu chvíli namaděru :o) a jelikož nebyla nejmenší šance Dášu doběhnout, ztratil jsem morálku vůbec běžet.
Čím dál tím více jsem chodil. Přesto mě kolem devatenáctého kilometru začaly chytat křeče do stehen a lýtek, pravděpodobně následkem špatného zavodňování. Prostě taková začátečnická daň. Někde za dvacátým kilometrem se pak z klubka diváků ozvala nějaká zmije a důvěrně na mě zasyčela, že do cíle už zbývá jen dvě stě metrů. Rozeběhl jsem se křeče nekřeče. Po čtyřech minutách jsem toho diváka proklel. To jsem zrovna probíhal, jestli by se mé belhání dalo nazvat během, kolem cedule s nápisem 21.km.
Nakonec jsem celý půlmaratón protrpěl za 2:14:41. Dáša mi nandala více než sedm minut a doma mě dorazila odpovědí na mou chválu, že kolem mne proběhla hodně rychle. Vypadlo z ní totiž: "A to jsem ještě zpomalila, aby ses moh' chytit!"
Z problémů se zády jsem se dostával půl roku, ale, jak pravidelný čtenář tohoto blogu ví, na běh jsem nezanevřel a tohle byl faktický začátek mého "soutěžního" běhání. Za dva roky jsem pak běžel svůj druhý půlmaratón a od té doby mohu směle říkat, že jsem udělal obrovský výkonnostní skok. Druhý půlmaratón byl totiž o 38 minut a 27 sekund rychlejší než ten první.
K běhání jsem se opět vrátil až v půli března asi deset dní před půlmaratónem. Každý jiný závod bych oželel, ale na tenhle už jsem měl zaplacené startovné. Takže jsem se vrhl do tréninku po hlavě. Šest kilometrů, devět kilometrů a patnáct kilometrů. Po patnáctce mě však příšerně rozbolela záda (překvapivě ne hlava, po které jsem do toho šel), pravděpodobně stále ještě následek prodělané chřipky. Nic dalšího už jsem nenatrénoval.
S tímhle handicapem jsem se postavil na trať půlmaratónu s cílem doběhnout a pokud to půjde tak pod dvě hodiny. Do patnáctého kilometru se mi běželo celkem slušně. Záda trochu tuhla, ale dovolila mi být na metě patnácti kilometrů pod osmdesát pět minut. Jenže za patnáctým kilometrem jsem začínal pomalu ale jistě vadnout. Snažil jsem se běžet co nejrychleji, i když už to na čas pod dvě hodiny nevypadalo. Chtěl jsem alespoň za sebou udržet svou manželku. Neustále jsem se ohlížel, pořád jsem měl pocit, že už jí mám na zádech, ale ještě na sedmnáctém kilometru nebyla Dáša nikde v dohledu. O dvě stě metrů dál však kolem mne procupitalo nevysoké stvoření, ve kterém jsem poznal Dášu. Jak jistě většina mužů pochopí, mužská ješitnost byla v tu chvíli namaděru :o) a jelikož nebyla nejmenší šance Dášu doběhnout, ztratil jsem morálku vůbec běžet.
Čím dál tím více jsem chodil. Přesto mě kolem devatenáctého kilometru začaly chytat křeče do stehen a lýtek, pravděpodobně následkem špatného zavodňování. Prostě taková začátečnická daň. Někde za dvacátým kilometrem se pak z klubka diváků ozvala nějaká zmije a důvěrně na mě zasyčela, že do cíle už zbývá jen dvě stě metrů. Rozeběhl jsem se křeče nekřeče. Po čtyřech minutách jsem toho diváka proklel. To jsem zrovna probíhal, jestli by se mé belhání dalo nazvat během, kolem cedule s nápisem 21.km.
Nakonec jsem celý půlmaratón protrpěl za 2:14:41. Dáša mi nandala více než sedm minut a doma mě dorazila odpovědí na mou chválu, že kolem mne proběhla hodně rychle. Vypadlo z ní totiž: "A to jsem ještě zpomalila, aby ses moh' chytit!"
Z problémů se zády jsem se dostával půl roku, ale, jak pravidelný čtenář tohoto blogu ví, na běh jsem nezanevřel a tohle byl faktický začátek mého "soutěžního" běhání. Za dva roky jsem pak běžel svůj druhý půlmaratón a od té doby mohu směle říkat, že jsem udělal obrovský výkonnostní skok. Druhý půlmaratón byl totiž o 38 minut a 27 sekund rychlejší než ten první.
Teda, začínám se děsit, co mě čeká po 15.kilometru na mém prvním půlmaratonu, když navíc jsem dosud nejdál běžela 17 km.Co se mnou udělají ty 4 poslední kilometříky?V nejhorším to dojdu,ale to bych nerada.Co to je špatné zavodňování a jaké je správné? Nerada bych taky platila začátečnickou daň :-)) Navíc mě při posledních bězích pobolívá koleno,což mě trochu nervuje.Dělám různá opatření,snad pomůžou.K tomu to psí počasí, no celkově prostě hrůza.A co tvoje bolest v hrudníku, už zmizela?
OdpovědětVymazatNetuším kolik toho máš přes zimu odběháno, ale já tehdy za poslední tři měsíce před půlmaratonem naběhal celkem asi 150km a z toho většinu v lednu a začátkem února. Proto jsem tak pěkně na sedmnáctce rupnul. Více méně jsem si prožil to, co na konci maratónu.Špatné zavodňování? Prostě jsem se napil až na třetí občerstvovačce a to bylo pozdě. Navíc na mě možná zanechala stopy i prodělaná chřipka. Nejspíš mi některé minerály chyběly už na startu.Pokud jde o hrudník, už se ozývá jen sem tam. Navíc mám pocit, že to má něco společného s mým nepříliš dobrým zažíváním. Vyzkoušel jsem totiž běh příliš brzo po těžkém jídle a bolest byla trochu intenzivnější. Jinak koleno mě maličko pobolívá taky a navíc už dva dny pauzíruju, protože na mě o víkendu hupslo nějaké nachlazení. Takže teď zaříkávám rýmu a škrabot v krku vysokými dávkami vitamínu C. :o)
OdpovědětVymazatTy jo, tak tohle je husty. Kdyz to ctu, jsem rad, ze beham od deseti let..a takovouhle hruzu jsem jeste zazit nestacil (ikdyz lonskej PIM byla fakt sila, proti tvymu prvnimu 1/2M to byla brnkacka). Ale dobry je, ze jsi se po roce stal jiste skokanem roku - asi ti vratim knizku o sportovni vyzive, kterou jsem na K5 jako skokan vyhral. K tvymu zazivani ji asi potrebuijes vic..:-) Jinak jsem si ted vzpomnel na svuj prvni 1/2M, kterej jsem pred 4mi roky tajne pod cizim jmenem (abych si neudelal ostudu) absolovoval..a byl to muj zacatek s atletikou. No a Milan diky tomu ma asi uz neprekonatelnej osobak 1:28:44 :)
OdpovědětVymazatVidíš, to mě nenapadlo. Měl bych poslat dotaz na PIM, jestli jsem se tenkrát fakt nestal skokanem roku a jestli za to něco nedávají (třeba nějaké startovné zdarma). :o)A tu knížku si nech. Mám taky jednu. :o)
OdpovědětVymazatnejsprávnější je ta zmínka o bolení/nebolení hlavy, když jsi do toho šel po hlavě.Ale myslím, že tohle jsou nejlepší vzpomínky. a vlastní chyby se pamatují nejlíp.
OdpovědětVymazat