Zvláštní týden

Jen výjimečně.

Nechci se pouštět do psaní článků o tréninkových týdnech. Pořád mám pocit, že by to psaní bylo čím dál, tím stejné. Ale o tenhle zvláštní týden se s těmi, kteří mají zájem to číst, podělit chci. Ten týden byl zvláštní už tím, že měl osm dní. :o) Od neděle do neděle. Druhou zvláštností byly "překážky", které mi byly do cesty tréninku nastavěny. A do třetice byl tenhle týden zvláštní svým napojením na předchozích pět tréninkových dnů, ve kterých jsem absolvoval čtyři běhy (z toho jeden závod) a dvě plavání. Takže dohromady třináct dnů bez absolutního tréninkového volna. To je u mne hodně neobvyklé.

Neděle 24.2.: Dáša nastupuje dopoledne do nemocnice a já zůstávám s Matoušem doma. Venku krásně, teplo, slunce svítí, škoda toho nevyužít. Nazouvám in-line brusle a vyrážím s Matoušem v kočárku na cyklostezku. Dávám jen něco přes deset kilometrů za 44 a půl minuty. Jde to z tuha. Na bruslích jsem nestál skoro půl roku a navíc v mých šlupkách z Quelle to nejede zrovna squělle. Matouš mi v kočárku usnul a když přijíždíme domů budí se a odpolední siestu prý dnes vynechá. Takže není čas na nic jiného, než se mu věnovat. Ani na strečink.

Pondělí 25.2.: Dneska beru Matouše opět do kočárku a znovu vyrážíme na cyklostezku. Tentokráte má však kolečka jen Matouš. Běžím 11,5 kilometrů a s třináctikilovým Matoušem a desetikilovým kočárkem je to docela šichta. Nakonec udržím tempo 5:34/km. Matouš opět v kočárku usíná, tentokrát se mi ho ale podaří spícího přenést do postýlky, takže je čas i na kratší strečink. Dáša má zákrok úspěšně za sebou.

Úterý 26.2.: Ráno nějaké vyřizování ve městě, odpoledne návštěva v nemocnici. V podvečer se alespoň pokusím natočit něco na rotopedu. No, hrůza. Třicet pět minut točení pedály u Milerova Krtečka je opravdu mučení nejvyššího kalibru. Natahování na skřipec by bylo možná příjemnější. :o) Zvlášť, když ty díly vidím už nejmíň podvacáté. Ale jinak tu naší dvaadvacetiměsíční zvěř udržet v dostatečné vzdálenosti od točícího se kola spinneru nelze. Celkem 18,2 km.

Středa 27.2.: Ráno odvádím Matouška na hlídání k našim a odtamtud vyrážím rovnou na svůj delší běh. V plánu je 24 kilometrů. Bohužel, to úplně nevychází. Na zpáteční cestě se ke mně na hrázi nádrže Michal přimotá německý ovčák a nemíní mě nechat jen tak na pokoji. Kam jen oko dohlédne, nikde nikdo. Běh po ránu na lačno a v sílícím větru je dost náročný, a tak mám co dělat, abych z posledních sil ze sebe vydoloval alespoň nějakou snahu nedat najevo strach. Jak mě totiž pes zmerčil, hned se mu zachtělo mě otravovat. Nepomáhala ani Šnekova ruka, ani domluva, ani přísný hlas. Když už jsem nevěděl kudy kam, sebral jsem ze země klacek a zjistil, že se ho pes bojí. Tak jsem ho po něm mrsknul a konečně se psa zbavil. Nicméně i tak se mých čtyřiadvacet kilometrů smrsklo na dvaadvacet a půl, protože jsem musel skoro dva kilometry jít a vymýšlet fígle jak se čokla zbavit.

Když jsem dorazil domů, rozhodl jsem se jít ještě do bazénu. Vzhledem k tomu, že jsem byl s našima domluvený, že Matouška v návštěvní hodiny dovedou rovnou do nemocnice, bylo zapotřebí tohoto volného času využít. Něco jsem doma poklidil a pálil do bazénu. Po dvaadvaceti kilometrech běhu to ovšem nebyl žádný zázrak, spíš takové cachtání. Drahnou dobu jsem strávil také ve whirlpoolu a v parní komoře. Nicméně jsem naplaval 1250 metrů a vyzkoušel jednu kraulovou dvoustovku po zátěži na čas (4:08).

Čtvrtek 28.2.: Dopoledne nákup, odpoledne návštěva v nemocnici, v podvečer další mučení. Tentokráte jsem nasadil ještě větší kalibr: Příběhy cvrčka a štěňátka. Skoro nic jiného než Miler na Matouše totiž neplatí. Na darmošlapu jsem vydržel bezmála 54 minut a za tu dobu prý (podle computeru) najel 29,9 kilometrů. No, lehčí zátěž už asi nejde na našem nehybu nastavit. :o)

Pátek 29.2.: Dášu propouštějí z nemocnice. Odpoledne si dám 7200 metrů běhu. Byly v plánu s naloženým kočárkem, ale na co se trápit zátěží, když to není bezpodmínečně nutné.

Sobota 1.3.: Dostávám povolení :o) utrhnout se na hodinu a půl z domu. Venku to sice vypadá, že si Lucifer bere Belzebubu, ale přesto vyrážím. V plánu je 15 kilometrů maratónským tempem (tedy 4:55/km). Vytrvale prší, ale až na obrátku se mi běží skvěle. Nese mě totiž Emma. Zpátky jsem však nucen se proti ní prodírat a tak mám místy pocit, že spíš couvám, než že bych se posouval vpřed. Tempový běh bere tedy za své. První půlku letím, druhou sotva lezu a nakonec je z toho průměrné tempo 4:47/km. Ale ten průměr je opravdu čistě aritmetický. Těsně před doběhem potkávám partu puberťáků. Jeden ustoupí do strany zrovna, když je obíhám, a tak do něj nechtěně vrazím. No to jsem si vyslechl. Dověděl jsem se, co jsem já. Co je můj otec a co moje matka. Tím pádem i odkud jsem vzešel. Ani jsem netušil, že mám i sestru a tím méně, co všechno dělá. Také jsme neměl ani potuchy jaké množství sprostých slov existuje. Pokusil jsem se také jedno nebo dvě utrousit, ale rychle jsem toho nechal. Ani zdaleka jsem totiž nedosahoval intelektuální níže sprostých výrostků.

Neděle 2.3.: I dnes dopadla bilaterální rodinná jednání k plné spokojenosti a na 1,5 hodiny je mi přidělen status uprchlíka. :o) Vyrážím ven, rozhodnut zopakovat si včerejší trať i tempo. Běží se mi až na jeden problém celkem dobře. Emma už z našeho kraje vyfičela a zanechala za sebou slušnou spoušť, ale mohlo to být horší. Na obrátce jsem o minutu pomaleji než včera, ale vzhledem k tomu, že mě do zad netlačí nikdo s rychlostí Asafy Powella, je to dobrý čas. Zpáteční cesta je výrazně rychlejší než včera, mám pořád dost sil, vteřinku po vteřince ubírám ze svého kilometrového tempa a nakonec si přidávám ještě jeden kilometr, dohromady 16km. Průměrné tempo totožné se včerejším. Ke konci běhu opět potkávám nějakou skupinku posmívajících se pubošů. Naštěstí mě ještě později potěší maminka s malou holčičkou. Na otázku holčičky: "Proč ten pán běhá?" totiž maminka odpoví: "Aby byl zdravej." Tak snad se serióznosti běhu blýská na lepší časy.

Tenhle osmidenní týden byl opravdu zvláštní. Vůbec jsem nečekal, že dokážu takhle neuvěřitelně improvizovat a svým způsobem překonávat nastavené překážky. 10,2km na inlajnech, 1250m plavání a 48,1km na rotopedu je slušný výsledek. Ale 72,2 kilometry běhu za sedm dní už se mi nepodařilo uběhnout dobře tři a půl roku. A nebýt bolesti na levé straně hrudníku prvních šest kilometrů nedělního běhu, ani bych nepociťoval žádnou větší nepříjemnost. No, příští týden už bude zase pro jistotu pod šedesát kilometrů.

koyama