Byl to triatlon?

Před čtrnácti dny mě oslovil Pavel M., jestli bych prý s ním nejel na takový sranda triatlon do Kluče u Habartova. Mám se trápit stejně jako loni na smrtícím kopci chodovského Smolničáku při terénním triatlonu nebo zkusit něco nového?

Zkusím tedy něco nového. Při sranda triatlonu bude nejspíš sranda. Plavecký (0,167 km) a běžecký (2,9 km) objem je opravdu sranda. Mnozí z vás by je nazvali dětskými tratěmi. Možná i batolecími... Když jsem ale zhlédl délku horské cyklistiky a k tomu jsem přidal pohled do mapy a na převýšení, musel jsem konstatovat, že nepůjde o sranda triatlon, ale o cyklistický závod s koupáním a krátkým proběhnutím (nebo procházkou - podle toho, jak to kdo pojme).

V sobotu 21.6., kdy si objemově o trochu víc srandy užívají účastníci Moraviamana, my přijíždíme do areálu koupaliště na Kluči. Musím říct, že až na ten tankodrom místo příjezdové cesty, je tu opravdu pěkně. Zaregistrujeme se a obdržíme účastnická trička. Kouknu na ceduli s teplotami. Vzduch: 28°C, voda: 23°C a pivo: teplota sedmého schodu. Jdu se smočit. Teplota vody mě okamžitě katapultuje ven. Spíš voda bude mít teplotu sedmého schodu. Naměřit téhle vodě 23°C lze jedině tak, že ji v půlitru necháte nějakou tu hoďku stát na sluníčku. Místní to potvrzují. Prý tu ještě před pár dny plavaly kry. :o) Přejmenovávám tenhle triatlon na cyklistický závod s otužileckým koupáním a krátkým proběhnutím.

Rozplavání tedy nechám na jindy. Rozehřívám se na břehu, ale nesmím to zase přehnat. Přehřátý do takhle studené vody? To bych si koledoval o infarkt. Když je však přesně ve 13.13 odstartován závod, mám pocit, že myokard infarktový stav hlásí. Asi jsem se trochu osmělit měl. Trvá mi snad půl minuty, než jsem schopen pořádně popadnout dech. Jsem rozhodnutý takhle krátké plavání zvládnout celé kraulem, ale není mi přáno. Přestože si plavu na pohodu, ve vodě je se mnou ještě zhruba čtyřicítka dalších plavců (či neplavců). Při mé "rychlosti" se kolem mě pohybují hlavně prsaři. Kolem improvizované bójky se do mě tlačí a protože jim nechci ponechat výhodu možnosti nakopávat mě do třísel a do břicha, přejdu na asi dvacet metrů také do prsou. Pak si přehodím opět na pohodového kraula, ale musím se proplétat rybníkem jako Hilgertová korytem divoké řeky. Kličkuji mezi nebezpečnýma nohama prsařů a přesto nějaké ty kopance schytám. Od mého posledního tréninku karate už nějaký ten pátek uběhl, a tak na kopy do břicha už moc zvyklý nejsem. Snad poprvé v životě si přeji, aby bylo plavání delší. Přestože mi z chladné vody trnou i zuby, ještě jednou k bójce a nazpět by se hodilo. Tímhle tempem bych to v pohodě zvládl, zatímco sprinterští prsaři by museli výrazně zpomalit, protože při výlezu z vody se div nekácejí nazpět. Z vody lezu za 3:57. Kamarád mi hlásí, že jsem na konci první poloviny startovního pole. To je sice pěkné, o to pesimističtěji však bude působit to, až mě budou všichni předjíždět na kole.

Předzvěstí cyklistiky je hned první stoupáček ven z koupaliště. Pak se chvíli motáme po lesních cestách a pěšinách. Už tady mě předjíždí první cyklista a chvíli po něm trojice. Ihned po výjezdu na silnici začne trasa stoupat a mě předjedou další dva účastníci tohoto sranda triatlonu. Za chvíli další a další. Sakra to je sranda! Předjíždí mě turista s blatníky a nosičem. Ale ne! Na noze má taky číslo. Dobrá tedy závodník. Asi na dva kilometry se za něj věším a on mě dotahuje na jiného soutěžícího. Tak se stalo, že jsem jednoho triatlonistu předjel. Pouštím turistu s nosičem dopředu. Svůj úkol splnil a při další "spolupráci" s ním bych se utavil. A nebylo by to v železného muže.

Brzo mě předjíždí další dvojice cyklistů. Jeden na horáči a jeden na trekovém kole. Ani omylem nemám šanci se jich chytit. Po asfaltu mi to vůbec nejede. Ne, že by to v terénu bylo nějak výrazně lepší. Občas, když zapudím pud sebezáchovy bývám lepší než ti výrazně opatrnější.

Trať stále stoupá a ať se stočí kamkoliv, je stále proti větru. Dojedeme až do Libnova a tam konečně začíná trať na chvíli klesat. Nějaká paní, podle vesty pravděpodobně pořadatelka, mě posílá doprava do louky s vysoko vzrostlou travou. Kamže? Tam? Ale já si dneska ráno nevzal Zyrtec! To zas budu mít nohy nateklý, jakobych je narval do úlu. Nechám se tedy ošlehat směsicí alergenů a vjíždím do lesa. Tady mi v cestě leží postupně tři stromy. První přenáším, ale dalších dvou si všimnu včas a nějak je objíždím lesem. Houby zběsile uskakují, děsíc se mého vykuleného výrazu. A to je teď ještě pohoda. Až po chvíli najedu do strmého klesání k nádrži Horka. Nerovný terén s hluboko vyjetými kolejemi, zatáčka za zatáčkou, tráva, drny, kluzké bahýnko. Brzdy mačkám, až z toho dostávám křeče do prstů. Najednou se kolem mě někdo přežene. Do prdele! To snad ani jinak vyjádřit nejde. Vyjedu z další zatáčky. Přede mnou maník na krosovém kole, které používá jako odrážedlo. Naštěstí je tu cesta dost široká. Předjíždím ho a po čtyřech smycích zadního kola v následujících zatáčkách vyjíždím bez úhony do roviny.

Rovina trvá jenom chvíli. Jen co si prohlédnu nádrž Horka (tuhle vodu dennodenně piju, ale v životě jsem tu nebyl) začíná několik celkem brutálních stoupáků. Přede mnou tlačí. Za mnou tlačí. Nebudu se vymykat. Tréninky běhu do vrchu se vyplácejí. Tlačíc kolo, popobíhám (rychlost se pohybuje od 6 do 9 km/h) a přibližuji se závodníkovi před sebou. Těm za mnou se vzdaluji. Po třech stoupácích se kopce srovnají a my máme zase možnost se rozjet. Brzy vidím věž kostela v Krajkové. Paráda! Z Krajkové už se bude jen klesat, není kam by se stoupalo. Chyba lávky. Odboč doprava a stoupej, abys mohl objet Krajkovou po polích. Vysupím tedy to úplně poslední stoupání a po polních cestách kolem kapličky objíždím Krajkovou. Přede mnou pár desítek metrů cyklista, který mě přefrčel v onom nebezpečném klesání. Teď už se pokusím odpočinout, vyklepat nohy a pošetřit se na běh. Za chvíli najedeme na silnici a z kopce budeme směřovat zpátky ke Kluči. Budu udržovat rozumnou vzdálenost. Vypadá robustně, nemusel by to být moc dobrý běžec. Ztrátu kolem minuty, minuty a půl bych mohl stáhnout. Vyklepávám nohy a pro jistotu se ještě ohlédnu. Sakra! Je po odpočinku! Ve vzdálenosti asi osmdesát metrů se za mnou zformovala pěti až šestičlenná skupinka. Dřu jako blázen. Přesto mě v lese pár stovek metrů před cílem dojíždějí. Tři mě předjedou, ale všichni brzy zase skončí za mnou. Jeden zpomaluje vinou mouchy v oku, druhý si ustele do nepříliš mechem vystlané lesní postele a třetí div že nepoloží sebe i svůj bicykl v depu.

Vybíhám do krosových tří kilometrů běhu. Vidina, že bych mohl mít nejrychlejší běžecký čas bere za své. Stehna svou ztuhlostí připomínají dva betonové sloupky a levé lýtko trochu (v) kři(e)čí(ch). Lýtko brzy rozeběhnu, stejně jako brzy předběhnu onoho robustního cyklistu. Za chvíli slupnu ještě jednoho triatleta, ale stehna ne a ne se rozeběhnout. Už se pomalu vracím z lesa, když se přede mnou objeví další (nejspíš poslední) "zákusek". Trochu přidám, ještě před výběhem z lesa ho předbíhám a finišuji do cíle. 2,9 km v čase 12:40. Celkově 1:21:12. Výsledky.

Příjemná rodinná atmosféra, dokonalé značení trati (fábor snad na každé třetí větvi), regulovčíci a regulovčice na křižovatkách a nebezpečným místech. Na závěr pak jídlo v ceně startovného a pití, kolik kdo vypije (tedy než dojdou zásoby). Přijel bych i příští rok, ale budu se muset rozmyslet. Já bych potřeboval přidat jeden okruh plavání a hlavně jeden okruh běhu. Přesto díky pořadatelům za pěkný sportovní zážitek.

A čtenářů se ptám: Byl to vůbec triatlon? :o)

koyama