Ještě pár vět ze Stromovky

Slíbila jsem nějaké postřehy a pocity z mé druhé dvanáctihodinovky. Tak tady jsou:

1. Do závodu jsem šla s tím, že se přihlásím jak na 100 km, tak na 12 hod. Kdyby to vyšlo a zaběhla si osobák, alespoň bych mohla být započítaná do MČR na 100 km. Co běhám ultra, vypadalo to na první mou příležitost zúčastnit se MČR (buď jsme jako běžkyně nesplnily podmínky počtu účastnic, nebo jsem byla zraněná). Když to nevyjde, potrénuju na 24 hod. v Kladně. Kdyby průběh závodu zaváněl zraněním či kolapsem, z kterého bych se nemusela vyhrabat během neděle, závod zabalím. V tomto jsem se hodlala tentokráte zachovat zodpovědně vůči své práci.

2. Velmi mě potěšilo uvítání řady běžců. Např. Jirka Hofman mi důvěřoval, že to bude comeback.

3. V prvních hodinách, kdy mě svižně předbíhala řada běžců, jsem si všímala, jaké mají či nemají vadné držení těla. Myslela jsem na to, že když nyní v začátku běží nakřivo, jak poběží za dalších 8-10 hodin. Zajímalo by mě, jak vidí mé držení těla ostatní.

4. Věděla jsem, že jsem velmi pomalá, v přípravě jsem nezaběhla ani půlmaratón v závodě pod 2 hod. (přitom můj OR je o 11 min. lepší) a tak jsem ani nezkoušela zachytávat děvčata, která mě brala o kolo. Snažila jsem se držet své tempo.

5. V průběhu krizí jsem se snažila hledat jakákoli pozitiva. Třeba to, že mám sice náběhy na křeče do zadku a stehna, ale to se přece rozběhá. Hlavně, že mě nepíchá moje obávané koleno či problematická achilovka.

6. Bolístky šlach a svalů přišly poněkud dříve, než jsem očekávala. Je vidět, že takovou delší zátěž moje tělo absolvovalo před příliš dlouhou dobou (3 roky), než aby si to pamatovalo. Pozitivum jsem spatřovala v tom, že na následujících několik měsíců už moje tělo bude mít znovu paměť na bolest a vše bude, řekněme, otupělé.

7. Musím uznat, že správně zvolené písničky do uší, můžou mít dobrý efekt. Poslech divočejší hudby odpoutal mou mysl od zaobírání se tím, co mě kde bolí.

8. Děvčata ze Sri Chinmoy běhají, když mají inspiraci. Já běhám, když mám motivaci. Moje motivace skončila, když jsem začala pochybovat o tom, že dám 100 km bez vyššího rizika následků, z kterých bych se mohla dostávat více než 1 den. Motala se mi hlava a žaludek vypovídal službu. Naznačovalo to úpal. Zařadila jsem zpátečku, takže v mém případě k vyklopení nedošlo. Přiznám se, nebylo pro mě motivací zda dokončím závod na 2. nebo 4. místě. Buď dám stovku, nebo to bude jen trénink: vydržet na okruhu, nesednout si, víc běhat než chodit.

9. Devadesátka padla a to není málo. V pondělí jsem si svižně vyšla 8 pater do práce a odpoledne to samé dolů bez toho, aniž bych si uvědomila, co jsem o víkendu absolvovala. A v úterý jsem si celkem snadno vyklusala pět kilometrů. To je znamení dobré regenerace.

lady koyama