Self Transcendence Race: Dvanáctihodinové grilování

Jak začít?

Začnu asi tím, že tenhle příspěvek nenapíše Dáša. Je momentálně pracovně velmi vytížená a nic navíc nezvládá. Přidá prý později pár postřehů a pocitů alespoň v bodech.

Takže jak jsem viděl tu dvanáctihodinovou šichtu já? Ona pro nás byla ta šichta výrazně delší. Vstávali jsme ve tři čtvrtě na čtyři a během pár desítek minut jsme vyráželi. Snídal jsem až za volantem. I Dáša měla do auta připravenou dodatečnou snídani v podobě banánu, ale nějak se jí začalo chtít na tu větší ze dvou stran. A jelikož, i přes budíček v brzkých ranních hodinách, jsme jeli vlastně na poslední chvíli, banán si nakonec nedala, aby to vůbec do Stromovky stihla včas. Později se to ukázalo být první drobnou chybou, které se v takovýchto závodech nesčítají ale násobí.

Výsměšné počasí už ráno začínalo na ultramaratónce cenit svůj horký úsměv, který se postupně měnil skoro v hrůzostrašný horoucí škleb. Zatímco v Klementinu padaly rekordy, na trati to na ně až na pár čestných výjimek nevypadalo. Dáša ve středu ještě nahonem koupila cyklistické návleky na ruce, v kterých prý od startu poběží a pak je jen sundá, aby se nemusela vysvlékat celá. Když uvedu údaj 18°C na startu, je asi každému jasné, že návleky zůstaly ležet nevyužité na dně tašky.

V sedm hodin odstartoval závod, který měl být pro mnohé ultraběžce a ultraběžkyně doslova očistcem na zemi. Dáša už po prvním zkráceném kole, zjistila, že ona nenaplněná druhá snídaně jí výrazně chybí. Chtěla sice rozebíhat velmi pomalu, ale hlad jí donutil pravidelně a často zastavovat u občerstvovačky a doslova a dopísmene tam snídat. Takže si prožila svou první krizi už v začátku závodu. Asi po hodině si jídlo sedlo a Dáše se začalo běhat lépe. To už ale byly všechny účastnice tohoto ultramaratónu daleko před ní. Jako první se jí podařilo doběhnout holky ze Sri Chinmoy Marathon Teamu, které jediné na ni neměly náskok jednoho okruhu.

Zatím jsem měl relativně volno, protože zhruba do maratónu mě Dáša nijak zvlášť nepotřebuje. Vytáhl jsem tedy kolečkové brusle a dokud byla Stromovka (až na běhající ultranadšence) prázdná, odkroužil jsem necelých 20 km. Stihl jsem si při nich udělat puchýř a znovu si uvědomit, jak těžké musí být se s některými bolístkami pohybovat 12 hodin. Navíc už skutečně začínalo připalovat a o to těžší začínal tento ročník sebepřekonávání být.

Dáša mezitím dohnala Martinu a začala se jí vzdalovat. Pořád to ale znamenalo, že na Martinu ztrácí výrazně přes kilometr. Před čtvrtou hodinou běhu nastoupila krize číslo 2. Když jsem Dáše pak kousek po čtvrté hodině oznámil, že brzy dostane praporek a poběží na maratón, viditelně pookřála. Právě tím jednoduchým oznámením překonala druhou krizi. Okolo značky maratónu proběhla v čase 4:44:09 a v dalším kole předstihla Martinu a pomalu se jí vzdalovala. Pavla a Iva se zdály být přeci jen příliš daleko, aby se na ně snad Dáša mohla dotáhnout. Ovšem v ultra nikdy neříkej nikdy. O tom ale až za chvíli.

Blížila se šestá hodina a tady končila doba, kterou měla Dáša z předchozích běhů zažitou. Její nejdelší trénink byl totiž dvoufázově rozložená vzdálenost 47 kilometrů (33 km dopoledne a 14 km vpodvečer), kterou uběhla právě za necelých šest hodin. Na scéně se objevila krize číslo 3 a Dáša opět přepustila 3.místo sveřepě běžící Martině. Výheň byla neskutečná a k 35 grilujícím se kouskům lidské flákoty přibylo dalších 32, které se však hodlaly smažit "pouze" šest hodin.

Ze třetí krize jsem Dášu prostě dostat nedokázal. Nic na ní nezabíralo, musela si jí tedy "vyžrat až do dna", aby se od toho dna sama dokázala odrazit. Pomalu začínala rezignovat i na jeden z hlavních cílů, kvůli kterým jsem přijela. Tím bylo uběhnutí sta kilometrů. Koneckonců i proto se přihlásila nejen k dvanáctihodinovce, ale také k MČR v běhu na 100 km.

Když se někde před kopou kilometrů "probudila" ze své třetí krize, ještě naposledy zavětřila šanci na 100 km. V tu chvíli běhala velmi pěkně a znovu začala stahovat a později dokonce předběhla klubovou kolegyni Martinu. Navíc se na trati velmi začala trápit Iva a Dáša s Martinou se jí začaly přibližovat.

Jak to tak ale někdy (v tomto případě často) bývá, krize se rychle vrátila. Krize větší než celosvětová hospodářská. :o) Opět nic neúčinkovalo, až jsem si vzpomněl, že nám v kabele zahálí mp3 přehrávač. Nastavil jsem tam Dáše část svého maratónského mixu, což je jedna tuc tuc vypalovačka za druhou a později přišel na řadu i Honzův hodinovkový mix. Dáša se opět rozběhala a hudbu si pochvalovala. (Jen prý prostředek hodinovkového mixu byl na chladnější počasí. Na Kabát bylo opravdu moc teplo. :o)

Když si Dáša kus před třičtvrtěstovkou začala stěžovat, že jí tlačí sluchátka do uší a že je jí jedno, co jí do nich hrají, bylo mi jasné, že se dostavila už pátá krize. Stejně tak mi bylo jasné, že z téhle krize už Dášu nevytáhnu. Před porodem jsem to dokázal. Jen výjimečně se našel takový sinusoidní propad, z kterého se Dáša byla nucena vyhrabat sama. Jinak jsem vždy vymyslel, jak jí podat pomocnou ruku. Po tom, co se nám narodil Matouš, už to takhle ovšem nefunguje. Spíš jen výjimečně vymyslím, jak tu pomocnou ruku podat. Když se k tomu všemu Dáše přidaly značné problémy se žaludkem, bylo mi jasné, že se o to ani nemusím pokoušet. Navzdory tomu jsem to zkusil, ale bezvýsledně. Když bolí celé tělo, žaludek skoro nic nebere, trpíte výraznou žaludeční nevolností, ale žaludek - syčák nechce ani nic odložit, po chuti už vám není nic, co vám ještě před pár desítkami minut přišlo jako mana nebeská, pak je to hodně špatné. Stovku už Dáša pustila z hlavy a jediným cílem bylo od teď toho víc naběhat než nachodit. Cílem byl prostě trénink, který by doma neabsolvovala. Tady někde Dášu naposledy předběhla Martina, stále živící stovkovou naději a definitivně Dáše utekla. I Iva se po nějakém čase zmátořila a postupně přidala k dosavadnímu náskoku jednoho kola, ještě jedno. Zbylé holky ze SCMT byly daleko za Dášou, a tak už opravdu nebylo motivaci kde najít.

Dáša bravůrně obchází Jana Kollera :o) a na skórování zbývá již jen jeden poločas (45 minut). Nevěříte? Mrkněte sem. :o)

Poslední odrážení ode dna přišlo až dvacet minut před koncem. Žaludek se Dáše malinko zklidnil a v dohledu byla vzdálenost, která mohla začínat číslicí devět. Dáša výrazně přidala, když se posledním kolem doslova prohnala za 12 minut. Proběhla okolo počítací stanice, na tabuli jí změnili stav jejího konta z 88 na 90 a ona u nejbližší volné lavičky zapíchla svůj praporek čtyři minuty před koncem časového limitu. Konečně byla v cíli.

Vzhledem k tomu, že po šestitýdenní pauze způsobené rekonvalescencí po operaci naběhala pouhých 400 km za sedm týdnů a v týdnu od 18. do 24. května jí ve finalizaci přípravy zastavilo silné nachlazení, považuji Dáši výsledek za velmi dobrý. Zase se, podle mě, ukázalo, že k opravdu dlouhým tratím má vlohy. Zvláště, když přihlédnu k prvním letošním teplotám přes třicet stupňů, které, myslím, umazaly z výsledků ultramaratónců zhruba deset procent. V tom případě mi z téhle rovnice vychází, že Dáši myšlenka na 100 km vůbec nebyla naivní.

Výsledky a fotky.

koyama