středa 24. září 2008

Baroko (půl)maraton: Střela do černého

Tenhle závod jsem si nemohl nechat ujít. První ročník a navíc relativně blízko k domovským souřadnicím. Na maratón už se ovšem letos necítím, nějak nemám naběháno nic dlouhého. Když se k tomu přidá strašák sedmi set metrů celkového stoupání (i klesání), je jasné, že vybírám půlmaratón s polovičním převýšením.
Prezentace běží jako na drátkách, jen se snažíme přesvědčit organizátory (jak je z výsledků patrné, neúspěšně), že žena, která se rozhodla běžet celý život po mém boku, není Dana, ale Dagmar. Do startovní tašky dostáváme běžecké tílko Mizuno, což je za cenu startovného (210, popř. 420 Kč) příjemný dárek. Jen škoda (tedy pro Dášu), že nejmenší velikost je pánská M a ještě v pánském střihu. Tudíž mám tílka dvě.
Teplota se pohybuje kolem devíti stupňů. Naštěstí nad nulou. Ani tak to ovšem není nijak příjemná teplota. Hlavně to ochlazení přišlo nějak náhle. Maratónci startují v deset hodin. Vyprovázím Dášu na start a dělám pár fotek. Mne čeká start až za půl hodiny. Jdu se obléknout. Spekuluju, co si tak vzít na sebe. Nakonec se rozhoduju pro dlouhý Sensor a navrch krátké triko z půlPIMu. Na nohy pak 3/4 elasťáky. Krosovky si neberu. Je to moc dlouhá trať, navíc proložená silničními úseky. S krosovkama zvládám tak patnáct kilometrů.
V 10:30 jsem na startu s dalšími 66 polovičními maratónci. Hned po startu oběhneme jedno kolo okolo areálu Velké louky v Plasech. Ocitám se nebezpečně blízko čelu startovního pole. Vpředu běží asi pětičlenná skupinka a já několik metrů za ní. Trochu brzdím a pár lidí mě zbaví strachu z přepálení tím, že mě předběhne. Přesto. Jestliže je okruh okolo Velké louky kilometrový, je 4:24 příliš svižné tempo. Obzvláště proto, že jsem se do Plasů přijel proběhnout a užít si přírodu v okolí řeky Střely.
Ještě malinko uberu na tempu. Baroko (půl)maraton: S Milanem na 1.kilometruPředběhne mě i poslední ze Sokolováků Milan. Pozvolna se mi vzdaluje, ale nechává mě to chladným (bodejť by ne, při devíti stupních :o). Přijel jsem hlavně shlédnout tenhle světa kraj a navíc brzo musí přijít kopce. Celý druhý kilometr je ovšem po krásné písčité cestě podél již zmiňované střelené řeky. Oběhneme studánku Prelátku, kterou zdejší, bůhví proč (prý pro její léčivé účinky), překřtili na Prdlavku a teprve na třetím kilometru začínáme stoupat. Je to stoupání vskutku výživné, ale že bych musel už před čtvrtým kilometrem pochodovat, se mi nezdá. Přesto přede mnou jedna z dívek jde. Nevím, jak, kdy a s kým vyběhla, ale jsem rád, že jí potkávám a předbíhám takhle brzo. Teď mám ještě plno sil. Ovšem po takových dalších pěti šesti kilometrech bych mohl rezignovat a pochodující osobou se nechat strhnout.
Stoupání se trochu zvolňuje, ale je vytrvalé až někam k šestému kilometru. Na pátém jsem byl za 26:23, ale to není důležité. Vybíhám téměř na vrchol Vrážného a otevírá se přede mnou nádherný pohled do zalesněného údolí řeky Střely. Příroda mě ale nenechá kochat se moc dlouho. Hned ukazuje svou méně vlídnou tvář a do hry nasazuje studený vítr. Blahořečím si za rozhodnutí běžet v dlouhém Sensoru a po chvíli už sbíhám za spásný větrustinný kopeček.
Asi na sedmém kilometru se objevuje první občerstvovací stanice. Dávám si ionťák. Je dobrý, ne jako ty isotonické dryáky, které už jsem na několika závodech zažil (a při běhu se zažívají fakt špatně, to mi věřte). Jen je hodně studený. Snesl bych ho o trochu teplejší. Vlastně ne, klidně by takhle mohl zůstat. Jen kdyby okolní teplota vyhnala rtuť teploměru tak o čtyři stupně výš.
Odtud delší dobu trať klesá nebo se běží po rovině. Seběhy (a vlastně někdy i ta rovina) jsou místy dost krkolomné. Po nějaké době seběhnu do údolí říčky Střely. Tady se podle grafu převýšení běží po rovině, ale není to zrovna jako když střelí. Vlastně běžíme ve svahu, víceméně po vrstevnici. Obíháme zahrádky, proběhneme tunelem prosekaným v křoví a už se řítíme k samotné říčce. Přehoupeme další z několika lávek a přes louku na nás mrkne občerstvovačka. Opět zchladím svou rozehřátou krev chladným ionťákem a pokračuju v prohlídce krás barokní trati. Po pravé straně cesty se na mě směje ztepilá bříza s desítkou na těle. Zvažuju, jestli by nestálo za to, trochu omezit kochání se půvaby místních hvozdů a nepřitlačit na tempu. Než ovšem dokonale zvážím všechna pro a proti vyplývající z případného zrychlení, je tu další stoupáček. Sice zatím jen krátký, ale na jeho vrcholu se ozývá palec, který mě občas trápí už od dovolené. Rozhodnutí o zkvalitnění tempa tedy zatím odkládám a dál běžím kochajíc se místní přírodou.
Značení je absolutně úžasné. Fábor skoro na každé druhé větvi a místa, kde by se jen trochu mohla zdát možnost dvojí volby, stráží pořadatelští regulovčíci. Tady by nemohl zabloudit ani slepý. Běžci asi trochu narušují lesní klid, protože se nade mnou hlasitě ozývá žalobníček sojka. Ještě než stihnu zaostřit na tu správnou větev, kde si strážkyně lesů vybudovala vartu, vpravo od cesty cosi zachrastí a z lesa vyskočí Sokolovák Milan. Tak přeci jen tu umějí běžci zbloudit. Ale třeba mu jen křivdím a byl si v lese odskočit.
Milan se mi rychle vzdaluje, jakoby si opravdu v lese něco odložil. Předbíhám postupně dva běžce, ale cedulka s patnáctým kilometrem se nějak nechce objevit. Třetí pětka se zdá být nekonečná. Podle profilu není tedy úplně snadná, ale že bych jí měl mít za 26 minut? Přechází mě veškeré pomyšlení na zrychlení. Jeho hlavní motivem totiž bylo, že bych celou trať mohl zvládnout pod 100 minut. Letos už počtvrté. Šest kilometrů ovšem lehce přes 25 minut dát nedokážu, byť je jich valná většina z kopce.
Od Žebnice klesáme opět k Prdlavce. Trochu mě znervózňuje, že organizátorky, které to tu mají regulovat, sedí opodál na lavičce v družném hovoru. Ale zahlédly mě a nevolají, tak snad běžím správně. Opět kopíruju řeku Střelu po pískové cestě, staré známé z úvodu běhu. V zorném poli se mi objevuje panorama cisterciáckého kláštera, založeného v roce 1144 Vladislavem II. To je jednoznačná známka toho, že se blížím k areálu Velké Louky. Do cíle zbývá asi 1,5 km a mé stopky ukazují čas těsně nad hodinou a půl. Třetí pětka musela být zaručeně delší, protože jinak bych teď běžel celkem v poklidu tempem pod čtyři minuty na kilometr.
Za chvíli už jsem u mlíka nataženého přes dvě třetiny cesty. Baroko (půl)maraton: Rozmazaná šmouha - děsný úprk do cíle :o)Nejsem si úplně jistý, jestli mám odbočit doprava obzvláště proto, že asi dvacet metrů za mlíkem je na stromu přišpendlená cedule s číslem dvacet. Zmermomocňuju tedy jednoho z pořadatelů, který si přišel do nedalekého křoví ulevit. Ptám se, kudy že mám běžet dál. Kluk je z toho evidentně trochu mimo, protože mi na mou otázku odpovídá otázkou: "Běžíte půlku?" Kdybych běžel celý, měl bych mezičas na 41.km těžkého maratónu 2:04 hod. Myslím, že v tom případě, by Haile začal mít obavy o svůj rekord. :o)
Nakonec mě nasměruje a já, dnes podruhé, obíhám okruh kolem Velké louky. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Cílovou pásku protínám v čase 1:38:31. Na krk dostávám vkusnou keramickou medaili a do ruky další igelitku se sponzorskými dárky. S časem jsem moc spokojený, stejně jako s tratí. Byla zajímavá, členitá a protáhla nás pěknými kouty zdejšího kraje. Většinou už někde kolem sedmnáctého kilometru odpočítávám každou vteřinu k cíli půlmaratónu. Tady byla trať zvolena tak dobře, že jsem skoro nevěřil svým očím a blížící se cíl jsem považoval za fatu morgánu. :o) Dokonce po občasném tréninku kopců a účasti na MS veteránů v běhu do vrchu ani nemám pocit, že by se nám na trati postavili do cesty nějaké děsné zalamováky. Když se později dovídám své pořadí, má spokojenost s výkonem ještě vzroste. Pokud vím, tak se mi ještě nepodařilo skončit v první šestině startovního pole. V tomhle případě jedenáctý z šedesáti šesti dokončivších (výsledky). Krásný závod zajídám (konečně) poběžeckou stravou - těstovinami. Žádný příšerný guláš. Žádné ani teplé, ani studené párky.
Tenhle závod se opravdu povedl. Pořadatelé ho pojali překvapivě ve velkém i s doprovodným programem. Pobavili se tu dospělí i děti. Trasa byla neskutečná. Málokdy se mi stane, že bych chtěl po doběhu půlmaratónu ještě pokračovat. I značení a navigování bylo (až na pár drobností v závěru) dokonalé. Vše podtrhují pěkné upomínky. Tílko, medaile, ale také originální číslo. Organizátoři si napoprvé nasadili laťku opravdu hodně vysoko, přesto přeskočit jí příští rok nemusí být obtížné. Stačí udržet tuto vysokou úroveň a zapracovat na výsledkové listině. Ať už jsou to detaily (jako podvakrát neúspěšně urgovaná oprava jména mé nejdražší) přes výsledkovku na webu pořadatele (kde byla všem půlmaratóncům připočtena k času půlhodina, o kterou startovali později než maratónci - již opraveno) po výsledkovou listinu zveřejněnou na behy.cz (Kde chybí zásadní informace, jakými jsou ročník běžce nebo klubová či oddílová příslušnost. Mnohdy jsou totiž výsledky členů to jediné, co mohou kluby předložit případným mecenášům.).
Ale abych nekončil negativně. Pokud nepatříte k běžcům, kteří při každém běhu chtějí atakovat své osobáky, přijeďte příští rok Plasy navštívit. Zaručeně nebudete litovat a organizátoři si větší počet běžců na startu tohoto závodu určitě zaslouží. Pokud budu zdravý, já tam budu určitě. A třeba mi organizátoři dojednají s matkou přírodou i zasponzorování ovzduší třemi či čtyřmi stupínky tepla. :o)
koyama

5 komentářů:

  1. ahoj, nyní trošku lituji, že jsem nepřijel rozběhat to Kladno, no tak příště !! vzhledem ke kopcovitému profilu ti gratuluji, běžel jsi pěkně

    OdpovědětVymazat
  2. ->3COP: Mnozí, co běželi, by Ti určitě řekli, že litovat trošku, je litovat málo. :o) Ale vážně: Byl to fakt moc pěkný běh, který by Ti jako zkušenému krušnohorskému polikači kilometrů nejspíš nečinil větších problémů. :o) Díky za gratulaci.

    OdpovědětVymazat
  3. Sakra tobě to ale běhá. Kochat se přírodou a v klidu si zaběhnout kopcovitou trať v čase pod 1:40 moc pěkné Gratulace.

    OdpovědětVymazat
  4. ->Aldaman: Dík. Ve středu se ukáže, jak mi to běhá. Lehce parafrázováno: Středa, osobák třeba.

    OdpovědětVymazat
  5. Také blahopřeju. A přeju mnoho pěkného kochání při pohodovém běhání.

    OdpovědětVymazat