úterý 16. prosince 2008

Výhružně vyceněný Špičák

Už v úvodu musím předeslat, že dnešní (rozuměj 14.12.) závod se mi vůbec nevyvedl. Oproti minulé neděli jsem tentokrát na Běhu kolem Špičáku propadl.
Použiv inteligenci houpacího koně, postavil jsem se na startu opět téměř dozadu. (Ostatně, kdo mě najde na fotografii, může ji shledat jako důkazní materiál této mé stále častěji se opakující chyby) Celou čvachtu na Svatém kopečku mi pak trvalo, než jsem několika sprinterskými úseky předběhl všechny děti. Jakmile se má chodidla dotkly (alespoň na chvíli) zámkové dlažby v ulici Pod Sv. Kopečkem, začala mi tuhnout stehna. Nevím, jestli to byl následek těch několika výše zmiňovaných intervalových úseků nebo včerejšího večerního nepříliš volného proklusání či dokonce včerejší skoro patnáctikilometrové turistiky většinou v těžkém zasněženém terénu. Nejspíš šlo asi o kombinaci všech tří zmíněných faktorů. Prostě téměř od začátku se mi neběželo dobře.
Běh kolem Špičáku
Po zámkové dlažbě jsme udělali jen pár kroků a vběhli do terénu, který už se nedá nazvat čvachtou, ale marastem. Stejně rychle jak se z marastu stával regulérní humus, mi dnes s hravou lehkostí utekl Jirka W. Mé těžké nohy se bořily do ještě těžší směsice mokrého sněhu a bláta a já měl po dlouhé době opět chuť zabalit závod. Naštěstí se brzy objevila silnice. Jenže ouha! Všem kolem mě na asfaltu narostla křídla, ale já měl stále pocit jakoby mi nohy brzdila břečka. Kopeček od Mikulovické lípy mi na rychlosti nepřidal a postupně si mne v něm vychutnával jeden běžec za druhým.
Naštěstí se brzy kopec zlomil v rovinu a později i v klesání a já získal alespoň jakýs takýs rytmus. Ustálil jsem své rozestupy na běžce okolo sebe. Po chvíli se ovšem po běžcích chtělo, aby seběhli ze silnice do terénu a přestože se závod jmenuje Běh kolem Špičáku, také aby vyběhli alespoň jeho část. No vyběhli... Nevím, jak Ti vepředu, ale já ho prostě vyšel. Když jsem před sebou viděl podkluzující a občas i padající či stromečkem chodící postavy, raději jsem zvolil chůzi. Nahoře jsem se celkem rychle rozeběhl, ale byl to stále stejně těžkopádný běh se stehny tvrdými jako skály.
Zaplať příroda za to, že už zbýval jen poslední úsek studené vody, mokrého sněhu a hnusného blátíčka. Pak už jsme vběhli na silnici, sklesali před Kadaň a rybářům nejspíš pro smích začali stoupat od Kadaňského stupně k Františkánskému klášteru. Držel jsem si náskok na běžce za mnou a snažil se zaútočit na veterána běžícího přede mnou. Stehna ovšem nechtějí akceptovat mou snahu o finiš, a tak se mírné zrychlení v cílové rovince ulicí Pionýrů sice koná, ale na vylepšení pozice to nestačí.
Ještěže dnes přišlo o něco méně závodníků, takže jsem za svou zdejší obvyklou pozicí okolo 20. místa ani moc nezaostal. Pokud by tenhle závod, který v kadaňském Zimním běžeckém poháru patří mezi ty profilově jednodušší, čítal opravdu 8,5 km, nebyl by můj čas 38:27 ještě tak špatný. Raději se však neptám, kolik zase Čenda proměřil. Tipoval bych půl kilometru. Ale jak říkám, raději nevědět. Nejspíš to měla být výhrůžka, že bych měl začít systematicky trénovat. No, snad to příští týden na dvanáctce při "Vánočních Brodcích" bude lepší.
koyama

2 komentáře:

  1. Inspirující nápad s tou fotkou a bublinou :-). Opravdu vystihující. Z mého pohledu jsi běžel parádně, tedy o proti mému výkonu. Už mlčím, jsem zapomněl, že jsi ta vyšší běžecká sorta :-) a na rozdíl ode mne pravidelně trénuješ.

    OdpovědětVymazat
  2. Vyšší běžecká sorta určitě nejsem. Ale ve srovnání svých výkonů z tohoto a z minulého týdne jsem se minimálně o jednu sortu propadl. ;o)A jinak: Pravidelně pouze běhám, ale už bych měl asi začít trénovat.

    OdpovědětVymazat