středa 8. dubna 2009

Když se nula stěží rovná třinácti

Už na Pečecké desítce jsem zkoumal, kde až pro mě může ležet ona neblahá, nikým nemilovaná a možná i absolutní běžecká nula. Alespoň pokud se formy týká. Jenže v Pečkách jsem si zadělal na formu, potažmo na nulu, ještě menší.
Po dlouhém tréninkovém výpadku jsem začal na konci března poklusávat. Proto se z prvního pokusu o čtrnáct kilometrů na Sokolovské hodinovce stal další test toho, kde až leží ona zmiňovaná nula. A aby toho nebylo málo, vrátil jsem se po roce na rodičovské opět do práce. Jenže... Jenže tam se mnou není počítáno a jednou z dobrých cest, jak mi práci znepříjemnit a ukázat mi, kde nechal tesař díru, nebo v tomhle případě, kde mi rádi zvednou závoru bez odstupného, je smýknout se mnou do expedice. Sedm a půl hodiny na nohou není pro má vachrlatá záda to pravé ořechové a zaručeně to něco naznačí. A kdyby snad ne, jsou tu ještě prémie k odebrání. A to pak už dojde i těm nejnatvrdlejším. Navíc už od února mne trápí pobolívající achilovky a sedmihodinovým stáním jim nedám zrovna moc času k regeneraci. (Naštěstí už došlo k dohodě a v červenci bude opět dost času a klidu na trénink.)
A tak jsem si před startem hodinovky stanovil jako limit úspěšnosti metu 13200 metrů. Jenže teplotní skok v těchto dnech byl příliš velký, takže jsem ještě dopoledne před poledním startem svůj limit přehodnotil. Budu bojovat o třináct kilometrů.
A byl to opravdu boj. Teorie praví, že potřebuju uběhnout každý ze čtyřsetmetrových oválů pod 1:50,8. Praxe pak ukáže, jak jsou teorie ošidné.
Spolu s Lubošem R. jsme se shodli na tom, že je zapotřebí vyrazit mírně podlimitním tempem. Okruh za 1:53 bylo tempo optimálně podlimitní. Brzy jsme stejně běhali potřebných 1:51 a méně. Horší však bylo, že mi nějak docházel kyslík. Už někde v sedmém kole. Poměrně brzy. Ve čtvrtečním tréninku mi totálně odešly nohy a už někde za padesátou minutou jsem  v nich měl celou tu balící sedmihodinovku a nohy byly tuhé jako na konci maratónu. Něco podobného jsem proto očekával i dnes. Že mi však takhle rychle dojde kyslík, jsem si nepředstavoval ani v těch nejbujnějších představách.
 Sokolovská hodinovka 2009 3
Lapu po dechu.
Luboš R. mi začal utíkat a já jen horko těžko držel tempo pod 1:53/400m. Lapal jsem po horkém třicetistupňovém vzduchu jako kapr a marně jsem se snažil nasytit nenasytné červené krvinky. Ostatní běžce jsem nějak nevnímal. Jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, bylo Lubošovo oranžové tričko. Ne proto, že bylo nataženo na soupeři. Ale proto, že se pohybovalo vpřed přesně tou rychlostí, jakou jsem se potřeboval pohybovat i já.
Pak mi to Luboš usnadnil. když si odskočil odsmrknout mimo polytan. Dotáhl jsem se. Dál jsme běželi spolu a mně jakoby začal fungovat i čtvrtý ze čtyř válců. Chytl jsem duhý dech. Postupně jsem kromě druhého dechu začal chytat také běžce, kteří nás brali o kolo...Tedy ty přiměřeně rychlé.
Vzdálil jsem se Lubošovi a předběhl mě běžec pohybující se rychlostí 1:46 - 1:48 na okruh. To bylo potřebné tempo k tomu, abych vymazal mírnou ztrátu na třináctikilometrovou hranici, popřípadě přidal ještě něco do foroty.
Po několika okruzích se mi ovšem můj tahoun začal vzdalovat. Netrvalo dlouho a jeho náskok čítal téměř půl rovinky. Na této vzdálenosti se rozdíl mezi námi ustálil. Rozhodl jsem se, že využiju prvního běžce, který se namane. Tedy prvního, který mě bude předbíhat o kolo a dotáhnu se za ním na svého tahouna. No nevím, jestli to byl dobrý nápad a jestli zrovna Ivča byl ten správný "kůň" k tomuhle úkolu. Co už? Chytil jsem se, dotáhl jsem se, zatavil jsem se. Po asi dvou kolech opět v závěsu tahouna, jsem zase odpadl. Není dobrý nápad běhat za Ivčou, byť se vrací po operaci. Na druhou stranu zaplať pánbůh, že mě zrovna nepředbíhal Ervin Beshir... :o)
Zatavený jako komár v jantaru jsem pokračoval tempem okolo 1:52. Za chvíli se na mě dotáhl nazpět Luboš a stejně tak časně mě opustil směrem vpřed. Mírně jsem přidal a začal horečně počítat. Jak to jen mému mozku nedostatek kyslíku dovolil. Zdálo se, že ke třinácti kilometrům mi stávajícím tempem  chybí doslova pár kroků. Rozhodl jsem se tedy, že budu toto tempo držet a v poslední minutě třináctku utrhnu jako dobře uzrálý plod svého úsilí.
Sokolovká hodinovka 2009 1
Jak pěkně vlají zbytky mých vlasů. (I když kam se hrabou na ohon na druhém konci fotky. :o)
Přepnul jsem, nikoliv na jiný rychlostní stupeň, ale na jiná svalová vlákna a v závěrečné necelé minutě jsem uběhl 285 metrů. Podařilo se mi předběhnout dokonce i Luboše, ale to byl už jen takový bonus.
Sokolovská hodinovka 2009 2
To je tedy výkon. Raději se snad schovat.
Výsledek 13085 metrů není nic zvláštního. Na druhou stranu jsem se po promaroděné zimě, expedičně unavený a ve skokově krásném počasí i náležitě přehřátý obával, že bude můj výkon začínat číslicí 12. A teď se jen ptám: Dokážu se letos zlepšit o celý kilometr?
P.S. Jako kouč jsem tentokrát zklamal. Vnitřně přesvědčen, že Dáši osobní výkon v hodinovce je  přes 11600 metrů, jsem se nepřesvědčil také "vnějšně". A Dáša pak mnou přesvědčena o témž, nevyvinula přesvědčivý finiš, čímž jí překonání jejího osobního rekordu 11563 metrů uteklo o lehce nepřesvědčivých, pouhých a zanedbatelných 25 metrů. "Dášo, já se vážně polepším. Nedávej mi padáka, teď když jsem se na jednom (a ne zrovna zlatém) dohodl v práci."
koyama

6 komentářů:

  1. Mně to přijde adekvátní na to, že\'s lazařil. Asi sis to představoval rychlejší, ale na začátku sezony to není žádná trága. Myslím, že půjdeš rychle nahoru.Ta odvrácená strana rodičovské dovolené je teda nepříjemná. Ale myslím, že jste udělali rozhodnutí, kterého nemůžete litovat. Přeju, ať to co nejlíp překlepete.

    OdpovědětVymazat
  2. Obdivuji Tvoji chuť do závodění i po té co jsi mohl (bylo Ti umoněno) natrénovat. Asociace s nulou, resp. dnem je na druhou stranu povzbuzující v tom, že teď už to bude jen lepší. Pardubice budou další stupeň ke skvělému létu a podzimu. Držím palce.milansP.S.Už máš tu správnou medicinu na své choroby ?

    OdpovědětVymazat
  3. ->Machy: Rodičovské nelituju, protože cítím, že to byl rok života, který měl opravdu smysl. (Ten jsem v práci dost často nenacházel.) Ono to nějak dopadne. Vždycky to nějak dopadlo

    OdpovědětVymazat
  4. milans: Slivovici ještě nemám. :o) Zatím cucám Preventan a kromě achilovek a zubů :o) mě momentálně nic netrápí.Jinak taky doufám (a těším se) v dobrý běžecký podzim. Pokud by byl skvělý bylo by to po začátku roku víc, než by se vůbec dalo očekávat.

    OdpovědětVymazat
  5. Vida, krásný výkon. 13km/h. Výborné maratonské tempo. Teď už jen vydržet ještě dvě hoďky a zbytek zdoláš svým mohutným finišem. Takže jaký maraton plánuješ? :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Pakliže odezní bolesti achilovek, vydrží zdraví a já přes léto něco naběhám, pak možná podzimní Drážďany. Teď budu mít problém udržet tohle tempo jen o 40 minut déle.

    OdpovědětVymazat