pátek 12. června 2009

Silva Nortica Run

Nové Hrady, kde to je? Vybavuje se mi jen televizní reklama na vodu z Novohradských hor, z nádherné přírody. Nový závod v ČR na mých oblíbených tratích - ultramaratón a maratón. O tomto víkendu se tluče víc akcí - 6 a 12 hod. Selftransendence Race ve Stromovce a Jirkovský crossmarathon (ten je nakonec přehozen o týden později). Ale co, tam už jsem byla několikrát. Rozhodujeme se s Jirkou pro Nové Hrady, neboť jednoznačně převažuje zvědavost a navíc tam Jirka může běžet půlmaratón. Teď se ještě musím rozhodnout, jestli 42 nebo 75 km. Nebylo to zase tak obtížné, protože 14 dnů po už mám v diáři napsanou náročnější akci, takže bude stačit maratón.
Běžecká příprava žádná speciální nebyla. Snad bych jen zmínila, že jsem začala trochu víc jezdit na kole, v neděli před maratónem jsem na kole ujela svoji dosud nejdelší vzdálenost, 69 km. Ale pak zase zasáhla práce, pondělí i úterý 12 hodin stresů. V noci z úterý na středu po 2,5 hodinách spánku mě chytla křeč do lýtka, pak už jsem nemohla spát. Ve středu jsem skoro nemohla chodit. A do toho ještě ty měsíčky! Ach, jo.
Ale pořád jsem na tom líp než Jirka, protože já běžet můžu. Týden před půlmaratónem mu zubař doloval 55 minut osmičku. Pak si to chladil kyblíkem zmrzliny a dostal zánět mandlí, takže opět antibiotika. Rozloučil se s běháním na nějaký ten týden.
V pátek jsem se na cestě v autě podívala do autoatlasu, kde vlastně Nové Hrady jsou a taky i z této mapy bylo poznat, že je to hraniční oblast bez měst a tím pádem tam nejsou fabriky a doly, jako u nás v Sokolově. Zkrátka mám se na co těšit. Večer jsme dorazili do Nových Hradů, ubytovali se a vyrazili na prezentaci na hraniční přechod asi kilometr daleko. Teprve na ubytovně mi došlo, že se jedná o jeden okruh 75 km pro ultramaratónce, na nějž nastupujeme 42,2 km před cílem a 3 hodiny po startu ultramaratónců. Začli jsme s Jirkou spekulovat, jestli bude v cíli první maratónec nebo ultraběžec. Přišlo mi nesmírně zajímavé, že my maratónci se vmísíme do roztahaného ultraběžeckého pole. Dokonce jsem si myslela, že bych i mohla s některým z ultraběžců udržet chvíli krok a pokecat.
V 6:00 hod. startovali z hraničního přechodu ultramaratónci, viděli jsme je z okna ubytovny probíhat. Autobus na start maratónu odjížděl v 7:00 z náměstí, pak pokračoval na hraniční přechod, kde byl doběh a kde nastoupila většina maratónců. Jeli jsme po trati ultramaratónu, míjeli jsme Dana Orálka u tabule 55 km do cíle, cca v 7:37 hod. Autobus nás vysadil u Baronova mostu, což nebyl nějaký starý most, který jsem si představovala, ale penzion v místě bývalého vaziště vorů, které se odtud plavily. Do startu jsme měli hodinu. Pořadatelé zajistili, aby byl penzion i takto ráno otevřený. Takže si část běžců ještě dala nějaké to kafčo před startem. Záludné se ukázalo být umístění startovního čísla na nohu. Byla to samolepa, kterou jsem odlepovala asi 10 minut a ještě jsem jí trochu potrhala. Začalo svítit sluníčko, takže jsem se rozhodla, že i navzdory deštivým předpovědím poběžím bez bundy.
A vystartovali jsme. Po chvíli byla dřevěná tabule označující 40 km. Odpočítávání kilometrů zbývajících do cíle je poněkud netypické a v této fázi dost depresivní. Ale ta nádherná krajina! Běželi jsme po lesní cestě, pak mezi rozkvetlými loukami a podél klikatícího se potoku (či říčky?). Hlavu jsem si mohla vykroutit, abych se stihla vším pokochat. Startovní pole se dost roztáhlo, ultramaratónci v dohledu nikde přede mnou ani za mnou. Tabulka s číslem 919 informovala o nadmořské výšce. Za chvíli trať vedla po trase značené k pramenu Lužnice. Z asfaltky jsem začala prudce stoupat po lesní cestě. Kdyby mi to dole pořadatel neukázal, nevěřila bych, že běžím správně. A ještě to byla značená MTB Strecke. Kolo bych tedy musela určitě tlačit. Nakonec jsem to vyběhla docela v pohodě, na druhé straně se ukázal nádherný výhled do Rakouska a začalo strmé klesání. A cesta vedla stále dolů a dolů. A tak jsem si říkala, že to je tedy síla, protože to zase budu muset celé vystoupat, abych se dostala z Rakouska zase do Čech.
Nebyly by to hory, aby neměly své mikroklima. Sluníčko se někam ztratilo, vůkol se začala rozlévat mlha. Ale i tak byly vidět bohaté lesní porosty. U tabule 25 km do cíle mě svižným krokem předbíhá ultramaratónec. Obdivuji, že po 50ti kilometrech běží takhle lehoučce a rychle. Jeho rychlosti nestíhám, ale za chvilku je občerstvovačka a na té se zdrží trošku déle než já, takže jsem za ním asi 10m. Zkouším tedy trošku zrychlit. Mělo to smysl jen pár set metrů, pak už byl stejně v nedohlednu. U tabule 20 km do cíle mám mezičas 2:08 hod. To jsem před startem nečekala. Cítím se dobře, sílu mám, nohy nebolí a pokud bude trasa takto stejně kopcovitá mohlo by to vyjít na čas v cíli 4:10 hod. Ovšem v dalších 5 km se dost stoupá, mezičas 38 min., přehodnocuji výsledek na 4:18 hod. V rakouských vesnicích u občerstvovaček hraje dechová kapela, přítomní povzbuzují. Místy jsou pro běžce připravené koridory, aby se předešlo kolizím v dopravě. Na křižovatkách jsou policisté nebo hasiči.
Běžím okolo lázeňského komplexu budov, pak je cesta dost z kopce a mě to začíná ve stehnech najednou různě cukat. Párkrát si dřepnu a stehna protáhnu. Pak je to zase do kopce a po rovině a vypadá to OK. V kopci před sebou vidím 3 půlmaratónkyně. Už se vidím, jak je předbíhám. No, jednu jsem předběhla, když si byla odskočit. Dvě přede mnou si do kopce vesele švitoří. A najednou se mi po těle rozlilo horko, nohy ztěžkly, stehna začala kamenět a nějak mě tělo nechtělo poslouchat. Dala jsem si cukřík, na občerstvovačce ionťák. Ale už to bylo rozjeté. Ve stehnech to bodalo a trasa vedla dolů z kopce. Chtělo se mi brečet, protože jsem musela pomalinku jít a po 200 metrech dřepět a protahovat. A předběhla mě půlmaratonkyně a jeden maratonec s batůžkem, co jsem ho před 5 km předběhla. A taky jeden ultramaratonec, co skučel cestou dolů, ale aspoň běžel. A pak cesta vedla mezi poli, ale stále dolů a předběhl mě další ultramaratonec, ten se mě snažil povzbudit. Mezičas na 5 kilometrový úsek z kopce mám 40:26 min. Šoupat nohama jsem začala, až když byl kopec jen velemírňoučký. Přemýšlela jsem nad tím, že musím druhý den na 10 hodin do práce a nemůžu si dovolit se válet doma. Naštěstí pak byla zase nějaká rovina a závěr běhu do kopce.
Silva Nortica Run 2009
Zdrhám přes kopečky. :)  (za foto díky daovi)
A pak už jsem byla konečně v cíli. Šíje mi ztěžkla granitovou medailí a já zamířila do sprch. Organizátoři se opravdu vyznamenali. Myslím, že žádný běh (alespoň v poslední době) jsem si takhle neužila. Všechno klapalo, tak jak mělo a byl i prostor na mé oblíbené kochání se přírodou. Nebýt křečí, které můj dojem trochu zkalily, bylo by to téměř dokonalé. Ale i přesto jsem s výsledným časem 4:39 hod. přeci jen spokojená. Před startem kopcovitého maratonu jsem uvažovala o 4:30 - 4:40 hod. Těším se na příště, třeba si zaběhnu celý okruh.
lady koyama

Žádné komentáře:

Okomentovat