úterý 19. ledna 2010

Chebská běžecká zima

Snad jen krátce (i když jestli já to vůbec umím :o). Na začátku minulého týdne jsem se rozhodl zúčastnit se 3.závodu Chebské běžecké zimy. Přispěju nějakými těmi drobnými na "slané" děti a zároveň si zaběhnu trochu rychleji s měřením času. To v poslední době vůbec nedělám. Ani jedno, ani druhé.
Myslel jsem, že bych mohl závod zvládnout v tempu mírně rychlejším pěti minut na kilometr. Jenže člověk míní a příroda mění. To by totiž nesměla opět napadnout kupa té bílé hmoty, která mi vždycky udělá radost na horách, když mám na nohou prkýnka, ale v podhůří s maratonkami na nohou mě nijak zvlášť netěší.
Na 6700 metrů dlouhý závod jsem se tedy pod siluetou Chebského hradu přihlásil a po drobném rozklusání jsem ihned začal litovat, že přihláška nebyla do kategorie dospělých B, tedy na 2200 metrů. Potom už mi bylo ale tak nějak blbý jít se přehlásit. Tak jsem to musel nějak vykousat.
Předpokládal jsem, že si tak tři, možná čtyři kilometry odklušu na pohodu a zbytek si protrpím. Poměr trápení a pohody se však dost radikálně změnil. Trápit jsem se začal už při prvním přeběhu dřevěného krytého mostu, tedy asi pod dvou kilometrech. Jen stěží jsem se držel za Michalem, kterého jsem na tempo okolo pěti minut/km odhadoval. Ve druhém kole jsem si začal připadat, jakobych spolkl Karkulku i s babičkou. Břicho se mi nafouklo a nemohl jsem se pořádně nadechnout.
Na začátku třetího (odlišného od prvních dvou) okruhu na nás čekalo náročné stoupání Koželužskou ulicí a ulicí Nad jezem. Chtělo se mi zastavit a jít. Óó, jak mě se nechtělo běžet! Jenže přede mnou se vzdaloval Michal ještě s jedním z běžců a zezadu se nekompromisně přibližoval sám pořadatel. Nahoře naštěstí následovala dlouhá rovina, na které jsem se postupně zkonsolidoval a v klesání k hrázi přehrady Skalka jsem byl schopen i zrychlit a vzdálit se všem, včetně Michala.
Ovšem byl to jen přechodný stav. Jakmile se totiž trať znovu narovnala a vrstva sněhu povyrostla, opět se dostavil onen pohádkový pocit...pocit spolknutého mlýnského kola. Zezadu se zase nekompromisně blížil pořadatel a já ho raději nechal přiblížit. Nezdálo se, že bych rychlejší tempo mohl přežít až do cíle. Chvíli jsem se ho snažil udržet za zády vybíháním zatáček zeširoka. Pak se ale cesta výrazně rozšířila a na stejnou taktiku, jakou jsem doposud používal, bych potřeboval tři či čtyři běžecké kamarády. Snažil jsem se tedy alespoň udržet ztrátu na pořadatele do deseti metrů.
Pod střechou dřevěného mostu přes Ohři jsem s úlevou zjistil, že se mi to podařilo. Zbývalo posledních asi dvě stě metrů a já mohl konečně přejít k závěrečnému zrychlení. Rád zjišťuji, že přeci jen i po sedmi měsících pauzy ve mě nějaké ta rychlost zůstala. Mohlo by to být i lepší, ale znát to o tom drátu do oka...?
Takže deváté místo, s průběhem celkem spokojenost, jen těch 5:19/km je hodně za mým očekáváním. Původně jsme tu měli startovat celá koyamas family (Matouš 130 m, Dáša 6700 m). Jenže Matouš dostal v pátek zánět středního ucha, a tak jsem se přijel proběhnout sám. A možná to tak bylo i lepší, ještě by mi Dáša natrhla pr.... :p :o)
koyama

4 komentáře:

  1. porážka od Dáši není žádná ostuda! Počkej, až Tě začne prohánět Matouš :-)

    OdpovědětVymazat
  2. S tím druhým, jak budeme stárnout se tak nějak počítá. Na to první by stárnutí nemělo mít vliv, takže... :D

    OdpovědětVymazat
  3. Jak to vypadá s Tvou achilkou? Byl si na rázovce?

    OdpovědětVymazat
  4. Achilovky zatím nebolí, nutno říct, že toho ale moc nenaběhám (cca 30km týdně ve třech až čtyřech trénincích). Bolí mě oba kotníky nebo spíše šlachy kolem, ale nezhoršuje se to. Nicméně mám pocit, že to s těmi achilovkami nějak souvisí. Na rázovce jsem zatím nebyl, i když jsem zjistil, že je možné ji absolvovat i v K.Varech. Zdá se, že sedmiměsíční klid pomohl.

    OdpovědětVymazat