Blatenská desetihodinovka

Pro letošní rok jsem si nedala žádné výkonnostní sportovní cíle. Když to půjde, sportovat budu. Místo plánování osobních rekordů v běhání, mě více lákají další vytrvalostní sporty. Běh na lyžích a triatlon.

V lednu jsem zažívala jakési existenciální problémy s prací. Ne, že by mi hrozila výpověď. Ale už mi práce vlezla na mozek. Loňský rok byl pro mě extrémně náročný a pořád jsem neviděla konec. Ke svému duševnímu uklidnění jsem nakonec dospěla přes smíření, že bych dokázala být bez výhod, které mi z práce plynou, že bych zvládla přijít o pracovní pozici a že bych vlastně dokázala být bez téhle práce vůbec. Dospěla jsem k tomu, že na práci přece vůbec nemusím tolik lpět, že nemusím být dobrá za každou cenu a že ten konec stresu můžu udělat sama. A tak jsem si se šéfem domluvila, že až skončí zakázky v lednu, vyberu si své 2 týdny volna, ale tentokrát doopravdy. Taky jsem měla v lednu gynekologické problémy, kdy jsem nemohla běhat. Jejich vyřešení proběhlo v době mého duševního uklidnění, naštěstí nebyla nutná operace. Pro nedostatek odběhaných kilometrů jsem odvolala účast na maratónu v Českých Budějovicích.

Počasí svědčilo běhu na lyžích, takže jsme i my s Jirkou vytáhli běžky. Na první procházku na běžkách jsem si vzala ty se šupinkama, chodí se na nich dobře do kopce a s kopce dolů to vůbec není nebezpečné, protože skoro nejedou. Předpověď počasí ukazovala, že to letos se sněhem bude dobré, a tak jsem na konci ledna začala uvažovat o Blatenské desetihodinovce. Už jsem se jí zúčastnila 2x, ale vždy jen 6-tihodinovky, za kterou jsem stihla nejvíc ujet 40 km (do dalšího okruhu jsem nikdy nebyla vpuštěna). Na zlepšení techniky a tím zrychlení jsem se necítila, začala jsem tedy uvažovat o 10 hodinách, protože tam tu padesátku, kterou jsem měla v plánu, stihnu v pohodě.

V podstatě moje 2 týdny volna připadly na olympiádu. V hlavě jsem měla dlouhý seznam věcí, které jsem v posledním půlroce udělat chtěla, ale kvůli práci jsem to odkládala. Tři dny před tímto volnem, jsem se dozvěděla, že už jednu věc udělat nikdy nestihnu. Nestihnu navštívit známou, o které jsem tušila, že má zdravotní problémy. Zemřela.

No, a co ty 2 týdny volna? Matoušek minulý týden chytl virózu, takže jsme ho nedávali do školky a byli jsme spolu doma.

Dohromady jsem byla na běžkách letos asi 6x, z toho 3x s Jirkou na Božím Daru a 2x s Jirkou  na Lobzech, na nejdelší trénink (27 km) jsem musela na Lobzy vyjet autem sama, protože Jirku chytly záda. Měla jsem potom o něco snadnější rozhodnutí v tom, že i na Horní Blatnou pojedu autem sama.

A jak vypadala samotná akce "Blatenská desetihodinovka"?  V sobotu 20. února jsem vstávala ve 4:30 hod. V 5:15 jsem táhla dvoje lyže (a dvoje boty)  do auta. I když mělo přijít oteplení, v noci zasněžilo a na silnici byl nepříjemný sněhový povlak a namrznuto.  Když jsem vyjela na Horní Blatnou a v 6:30 hod. zaparkovala na místě, které mi ukázal pořadatel, radovala jsem se, první třetinu adrenalinového zážitku jsem měla za sebou.

V 7:00 hod. byl závod odstartován. Já si v tu dobu teprve začala mazat lyže (podruhé v životě sama). Do stopy desetikilometrového okruhu jsem vjela tedy o něco později, což mi však vůbec nevadilo. Aspoň mě nedeptalo, jak rychle všichni mizí někde v trapu. Začíná se krátkým prudkým kopečkem, pak traverz přes louku s nádherným výhledem do krajiny. Tady jsem se v každém kole kochala výhledem a vnímala změny v počasí. Pak se vjede do lesa a jede se po stezce vedle Blatenského příkopu (což je malý umělý vodní kanál, vybudovaný v 16. století těžařskými společnostmi z Horní Blatné, aby přiváděl vodu k důlním dílům). To je vcelku technická pasáž. Takový malý motokros. Člověk chce jet trošku rychle, ale zmrazky spadlé ze stromů zachytávají lyži či hůlku v nejblbější pozici. Pak trasa vede mírně do kopce po louce, tam je značka 3km. Na konci louky začíná nejtěžší dlouhé stoupání. První okruh si v podstatě užívám v klidu a o samotě. Závodníci jsou daleko přede mnou, tu a tam nějaký s opozdilým startem, žádní turisti. To mě vždy trochu deptá, většina jich jezdí lépe jak já. Obavy, že nebudu vědět kudy jet, byly zbytečné. Žádná jiná stopa nebyla projetá. Na potenciálních křižovatkách  byly směrovky s názvem závodu. První sjezd, nespadla jsem. Trasa vede pořád po lesních cestách. Už vidím výhled na louku nad Horní Blatnou. Tam je asi kilometrový sjezd. Ze začátku mi to moc nechce jet. Přidřepnu si, fouká tu totiž silný protivítr. Dole mám co dělat. Ještě taková technická pasáž - přejezd silnice, která je asi o 1,5 m níž, a mám první desetikilometrový okruh za sebou. Šmajdám si to do druhého kola, určitě mě v lese podél příkopu začnou předjíždět první závodníci. Moc prostoru na předjíždění tu není. Ohlížím se, nic. Trošku jsem se zadumala a najednou se leknu špiček cizích běžek vedle mě vpravo. Uprostřed pohybu se snažím uhnout aspoň hůlkou. A už jsem na zemi. To mě předjelo čelo závodu. Dva rychlíci projeli tak tiše, ani na mě nehoukli, abych uhnula. Druhé kolo jsem si moc neužívala, neustále mě někdo předjížděl a nikdo mě nešetřil. Všem to šlo jakoby samo. Po druhém kole jsem se zastavila na občerstvovačce, dala jsem si ionťák a miňonky nebo tak něco. Svým turistickým tempem jsem tam dohnala jednu paní, co si přijela z Prahy provětrat svoje plíce (astma v pražském smogu prý dostávalo zabrat) a taky jednoho mladíka. Na hodinách jsem zkontrolovala čas - 2,5 hodiny, což vychází hodinu a čtvrt na 10 km, takhle by to bylo dobré. Mladík vyrazil na trať přede mnou, ale i když mu to taky moc nešlo, zmizel mi. Až když jsem vystoupala největší kopec a vyrazila po rovině, v dáli jsem ho viděla stát (že by čůrací pauza?). Předjela jsem ho ve sjezdu s kopce, kdy se trochu vyválel. Počasí se nijak nezhoršovalo a já si předsevzala, že těch padesát km zvládnu, i kdybych to měla ušmajdat jak se sněžnicema.

Co jsem si musela před závodem vyřešit? Celou zimu mě bolelo levé koleno, s delším tréninkem se bolest zhoršovala, nechtělo se ohýbat. Kolenu pomohlo teplo. V prodejně zdravotnických potřeb jsem si koupila bandáž, o číslo větší (nezaškrcovala mě). Tlustými rukavicemi jsem vyřešila neustále zmrzlé prsty. Puchýřům na patě z předchozích vyjížděk na běžkách jsem předešla tím, že jsem si preventivně nalepila náplast a skoro až moc utáhla tkaničky. Největší obavy jsem měla ze zimy. Jak začnu mrznout, bude po všem.

Ve čtvrtém kole si říkám, že mě vůbec nebolí nohy. Bolí jen ruce, od ramenou až po zápěstí. To mi na běžecký Lískovecký ultra, na který se taky chystám, asi moc nepomůže. Až na konci čtvrtého kola mě protivítr při sjezdu donutí hodně přidřepnout a za ten dlouhý sjezd mě začnou pálit stehna. Při vjezdu do pátého okruhu tuším, že to nebude poslední kolo. Dokonce to stihám v časovém limitu i pro 6-tihodinovku, což mě udržuje v dobré náladě, protože je jasné, že jedu rychleji než dřív. Vysvitne slunce. Na sněhové pláni se sluneční svit odráží od krystalků sněhu, to miluju. Musím si porozepnout bundu, abych se při stoupání neupekla. Už mi to do toho kopce, ti co mě berou o další kolo, tolik nenandávají.

I v průběhu 6. kola pořád nejsem ve stavu, kdy bych mlela z posledního. Jen se musím dvakrát tolik soustředit při sjezdech. V 7. kole přemítám, jestli je to už moje poslední, nebo jestli se ještě pustím do 8. kola. Při závěrečném sjezdu do Horní Blatné fučí severák, stopa téměř mizí. Rozhoduji se, že když to zvládnu do 15:45, pojedu ještě i 8. kolo. Mohla bych ho stihnout do 17:00 hod., kdy je konec závodu. Pořadatelé pouští do posledního kola ještě půl hodiny před koncem. Je to paráda, stihla jsem to, jak jsem chtěla. Na krk nasadím šátek a vyrážím do osmého kola. Sil už nemám na rozdávání, nějaké ty náběhy na křeče, už se musím opravdu překonávat, přeci jen to trénink na Brno bude. Začíná mi být zima. Před posledním sjezdem si přetahuji šátek přes obličej jako kuklu. Vítr mezitím zavál stopu. Předjíždí mě nějaký veterán, že jsme prý asi poslední. Dolů vyrážím asi 10 metrů za ním. Tak rychle stopa zmizela. Většinu s kopce dolů musím šmajdat nohama, samo to prostě nejede vůbec. V cíli jsem v 17:02, v nohách (i v rukách :) 80 km, to je super! Vlastně jsem tím skoro zdvojnásobila letošní kilometráž na běžkách.

Abych učinila zadost případným zájemcům o účast v dalším ročníku, uvedu ještě pár informací. Běží se klasikou. Ženy se mohou přihlásit na 6 nebo 10 hodin. Originální účastnickou porcelánovou medaili dostanete za ujetí alespoň 30 km při 6-tihodinovém či 50 km při 10-tihodinovém závodu. Při občerstvení není nutné sundávat běžky. Z lavičky je možné si vzít čokoládu, dva druhy sušenek v čokoládě, pomeranč, banán. Závodník si může říct o ionťák, teplý čaj nebo horkou polévku. Na WC je možné zajít dovnitř chaty (tady už bude nutné běžky sundat :). Vedle stopy je přístřešek, kde mají závodníci svá zavazadla (s mázou, svačinou, náhradním oblečením) či náhradní běžky. U občerstvení je na dveřích kůlny vyvěšený arch papíru, kde se průběžně zapisují výsledky. Takže jsem se mohla ujistit, že mě nikdy pořadatelé nepřehlédli a podívat se jak si vedou ostatní (že nejsem poslední a na bednu to mám daleko:). Parkování je cca 100 m od místa startu (tedy alespoň pro ty, co přijedou včas).

Hodně jsem si zvedla sebevědomí (ne, že bych si vylepšila běžkařskou techniku). Měla jsem štěstí na počasí i na zvolené mazání. Jak jsem namazala na začátku, tak jsem vydržela do konce. Třeba příště zjistím, že by mi to mohlo jezdit i rychleji.

Výsledky.

lady koyama