Nedávno jsem koukal, jak nám pod okny projíždí pluh a shrnuje sníh....i rozhodl jsem se, že i já budu letos shrnovat. :) A to jednotlivé měsíce. Tu je tedy shrnutí měsíce ledna.
Na konci prosince, jak už jsem psal, jsem začal konečně běhat. Nejsou to žádné závratné štreky a podle letmých pohledů na hodiny při příchodu a odchodu na "trénink" ani závratná rychlost, ale běhám. Původně to vypadalo, že za měsíc naběhám okolo 130 kilometrů, ale viróza v posledním týdnu zapříčinila to, že jsem se nakonec zastavil jen na 111 kilometrech.Nu což. Viróza rychle odezněla a poslední lednovou neděli už jsem zase postrkoval prkýnka vyfrézovanou bílou stopou. Na běžkách jsem byl jen dvakrát. Přestože mi to na nich moc nejde, baví mě to a chodil bych i častěji. Jenže nemám rád ty dlouhé přesuny autem či drkocaní tímtéž po sotva protažených silničkách.
V bazénu jsem letos zatím nebyl. Tak nějak pořád nevěřím té své imunitě a nechci moc riskovat. Ono stejně není z čeho ztratit. :) Na kolo ven si netroufnu a čučet do zdi či do bedny (což je téměř prašť, jako uhoď) a protáčet přitom rotoped momentálně nehodlám. Tudíž k těm pár kilometrům na běžkách a dvěma párům kilometrů běhu přičítám už jen příležitostnou turistiku.
O závodech, které jsem v lednu absolvoval, jsem se rozepisoval v samostatných článcích (Novoročák, Chebská zima). Chystal jsem se ještě 30.1. do Mariánských Lázní na běžky (Okolo mariánskolázeňských pramenů), ale zmíněná viróza mi ve startu zabránila. A dobře, že tak. Ať si výsledkovou listinu uzavírá někdo jiný. :)
Pokud jde o váhový úbytek, tak ten činí 1,5 kg. Jistě, mohlo to být i lepší, ale když si uvědomím, že jsem ze stravy nevyřadil prakticky nic a jen omezil množství konzumace některých "nepatřičných" potravin, dá se říct, že jsem spokojen.
Achilovky mě nebolí, bolest kotníků postupně mizí. Tak teď už jen, aby mě přestala bolet záda, která mě začala trápit 20.ledna. Bolest je to dost úporná, navíc občas vystřeluje do levé kyčle. A nejhorší na tom všem je, že nejvíce bolí paradoxně vleže. Takže se moc nevyspím.
koyama
Jirko, nebreč. Nohy se dají dohromady a bude ti to zase lítat jako dřív. Já letos kvůli viróze přišel o Bezručák (už potřetí v řadě), a teď se tréninkově brodím sněhem a zlořečím sám sobě za ten debilní nápad přihlásit se na horský půlmaratón v Alpách. Ale jestli to přežiju, doufám, že se možná někde potkáme i u běhání. Přemýšlím pořád o Sokolovské hodinovce, ale na ten tartan se mi pořád nějak nechce. Kdo na tom trénuje asi s tím nemá problém, ale mě z toho bolí pracky. Navíc mě nebaví to běhání dokola. Tak jsem si naordinoval na letošek aspoň Rawetzer Halbmarathon a asi dám i půlku na Fichtelgebirgsmarathonu. Tak se z toho koukej už konečně vylízat, abysme se tam někde mohli potkat!L.
OdpovědětVymazatČlánek neměl vyznít jako nářek. Je to jen prosté shrnutí faktů. Nohy jsou zatím jakžtakž, na záda jsem zvyklý, jen mám trochu strach z toho, že mi to jde do kyčle, což zažívám prvně. Já jsem moc rád, že můžu prostě běhat, i když zatím moc libých pocitů při běhu nezažívám a k tréninkům se musím hodně nutit.Jinak na půlce se letos nejspíš nepotkáme. Nad 15 km se letos raději nic běžet nechystám.Ať Ti to běhá.J.
OdpovědětVymazatDlouho jsem tu nebyl a jak to tak čtu, nemáš to vůbec jendoduchý :-(. Ale ty jsi bojovník a určitě se jen tak nedáš. Hlavní,je že už můžeš aspoň běhat. Držím pěsti, a hlavně ať zdraví vydrží. Jestli tě to potěší, také jsem teď byl nachlazen a nemohl jsem nic dělat a ten sních už mě vyloženě sere :-).
OdpovědětVymazat