Lískovecký ultra: Nečekaný atak osobáku

Dvě hodiny před koncem tohoto závodu se zdálo, že bych mohla zaběhnout osobní rekord na 6  hodin. Hodinu před koncem mě bolesti v podbřišku donutily k "pouhému" doběhání závodu. Úsměv na tváři jsem v tu chvíli měla už jen pro Matouška, který mi mával v každém kole. A jak to začalo?

Předběžně jsem se přihlásila na nový závod v Brně na konci roku 2009. V lednu a únoru jsem toho sice moc nenaběhala, ale běžky mi hodně pomohly. Za začátek tréninku na šestihodinovku je možné považovat až Blatenskou desetihodinovku, kde jsem 20. února ušoupala na běžkách 80 km. Do té doby byl můj letošní nejdelší trénink 12 km. Potom jsem "přitlačila" na 15km a 18km. No a minulý týden jsem o víkendu skutečně zabrala. V sobotu 4 hodinová akce s Jirkou v Plzni v terénu s kopečky - Skrýše 2010. I když jsem byla docela odvařená, dobře jsem se do neděle zregenerovala a uběhla 25 km za 2:45 hod., tedy v pomalém tempu. Hlavně, že jsem vydržela běžet. V úterý jsem vyklusávala 12 km, ve čtvrtek 6 km. Oba výklusy jsem absolvovala v těžkých botách, abych se pak na start postavila v lehoučkých. V pátek jsme vyrazili s Jirkou i s Matouškem ze Sokolova do Brna, kde jsme v penzionu přespali. Do závodu jsem šla s tím, že 50 km bych měla dát. To jsem zvládla i při loňském výstavně nepovedeném halovém Brně.

Start Lískovecké šestihodinovky byl v 10 hodin na kraji sídliště v Novém Lískovci, asfaltový okruh dlouhý 807 m, chipová časomíra, takže si každý mohl zkontrolovat, jaké běžel tempo posledního kola. I když jsem si plánovala, že si vezmu bylinkový čaj do termosky, abych si nezkazila žaludek studeným pitím, při naší ranní rodinné výpravě z penzionu jsem si na to ani nevzpomněla. Obě loňské 24 hodinovky jsem měla problémy se žaludkem a letos bych se tomu chtěla vyhnout. Díky tomu, že byla celkem zima, jsem moc pít nepotřebovala (cca každých 45-50 min).

Za první hodinu jsem uběhla něco přes 9 km a cítila jsem se dobře. V druhé hodině závodu jsem si začala hrát s tempem. Před výběhem do kopečka jsem zpomalila a počkala, až mě budou rychlejší běžci předbíhat a pak za jejich zády svižně vyběhla kopeček, kde byl silný protivítr. Tím jsem se zabavila celou hodinu. Když mě předbíhal hekající Ivo Zejda a komentoval můj běh, že snad ani nedýchám, pomyslela jsem si, přece nebudu hekat 4 hodiny před koncem závodu, to bych už neměla sílu běhat. :) Po druhé hodině jsem měla 19 km a tak si začala plánovat, že se budu snažit držet tempo 9 km/hod. až do konce závodu. To by pak bylo 54 km a pěkný výsledek. V tu chvíli jsem byla průběžně na 44. místě.

Ve třetí hodině jsem otestovala nový způsob výběhu do kopečka v protivětru a protože se osvědčil, zůstala jsem u něj až do konce. Sklonila jsem hlavu a ohnula se téměř do předklonu. Vycupitala jsem ho celkem snadno, odpor větru byl minimální. Mohlo to vypadat, že každou chvíli přepadnu. Mělo to nevýhodu, hůř se mi dýchalo, protože jsem si tak zúžila dýchací cesty. Ale neplýtvala jsem silou v boji s větrem. Taky jsem si u toho vzpomněla na běh na běžkách, tam jsem byla taky často v předklonu.

Moc se mi líbil výběr hudebního doprovodu, ABBA a REM mi plně vyhovovali. Rovněž poutavý byl komentář jak "chodící běžecké encyklopedie" p. Šmitáka, tak vyprávění "žijící legendy ultramaratonu" Tomáše Ruska. To se člověk jinak nemá moc šancí dozvědět. Když jsem se zaposlouchala, ani jsem se tolik nezabývala sama sebou a závod rychle ubíhal.

Snažila jsem se běhat kolečka kolem 5 minut. Po třetí hodině jsem se začala posouvat v průběžném pořadí, tak jak někteří běžci končili, nebo odpadávali v pomalejším tempu za mě. Byla jsem nadšená, že se mi už čtyři hodiny dařilo držet tempo 9-9,5 km/hodinu. Po čtvrté hodině se mi začaly do hlavy vkrádat myšlenky na překonání osobního rekordu 56,482 km, který jsem zaběhla na svém prvním ultraběhu ve Stromovce v r. 2003. Maraton byl lehce přes 4:20 hod. a byla jsem celkem v pohodě. Jak se blížila 5. hodina zvyšovala se mi bolest v podbřišku a já nevěděla přesně, co to je a jestli to mám rvát i přes tuto bolest nebo ne. Bolest se stupňovala a já jsem rezignovala a začala zpomalovat. Při průběhu do posledního necelého kola, jsem si vzala od Jirky klíč od auta. Čekala jsem, že skončím někde u občerstvovačky a budu to mít do auta kousíček. Nakonec jsem si ještě stihla vzít čajík do ruky a pomalu vyšlápnout celý kopec, kde se ke mě přidali Jirka s Matouškem. Takže to byl už můj druhý závod (po maratónu v Plzni), kde jsem "dobíhala" s Matouškem. Položila jsem na zem svou značku a posadila se na lavičku. Moje nejbližší cesta pak vedla do auta, kde jsem se převlékla, taky převlékla zabláceného Matouše. Jirka za mě odevzdal čip a převzal triko a vyrazili jsme domů. Bylo mi celkem zle, ani moc pít jsem nemohla. Nakonec jsem si ten žaludek při závodě přeci jen pokazila, ovšem pocítila jsem to až na konci. Asi po dvou hodinách jsem si dala na čerpačce javorový čaj. Po pěti hodinách od závodu jsem si dala půlku tyčinky Deli. Doma před spaním jsem začala mít hlad, tak jsem slupla 2 malé banány.

S výkonem 56,203 km jsem nadmíru spokojená (nakonec jsem doběhla na 23. místě). Drobný brouk s názvem OR v hlavě hlodal, ale z toho mála, co jsem natrénovala, se víc vytřískat nedalo. Závod v tomto jarním termínu mi vyhovuje. Navíc mám pocit, že tenhle výkon je vzhledem k povětrnostním podmínkám hodnotnější než můj osobák. Skláním se tedy před všemi, kteří si na velmi dobrém okruhu, ale za nepříliš přejícího počasí osobáky zaběhli. A samozřejmě blahopřeji i těm, kteří si prostě zaběhli ke své spokojenosti.

Vl001 mi v druhé půli závodu vyhrožoval, že když mu nandám 5 km, smaže blog. Prý příště bude muset trochu potrénovat. Nebudu Vás dlouho napínat. Zůstal přede mnou, takže blog mazat nemusí. :)

No, a co dál? V dubnu nejspíš Brdská stezka. A také Noční můry - to je zajímavá letošní novinka. Mohlo by mě to trošku připravit na ponocování při 24 hodinovce v květnu. Vše bude záležet na zdraví.

Výsledky.
Tady se dá vidět, jak jsem se postupně prokousávala vpřed (ze 44.místa po 2.hodinách, přes 34., 28. až na konečné 23.) - na což jsem náležitě hrdá. :)
Různé fotogalerie.
Pár našich fotek.

lady koyama