čtvrtek 29. dubna 2010

Noční můry

Opravdový zážitek!
Od tohoto závodu jsem očekávala potrénování kilometráže a neusnutí na 24 hodinovku. A vyzkoušet, jestli se dokážu trochu spřátelit s mapou. Jeden jediný trénink jsem měla zaměřený na běh s turistickou mapou a batohem na zádech. Jirka mi naplánoval běh neobvyklou trasou na pro mě známém území, kde jsem se potulovala v dětství. Odvezl mě autem do Arnoltova, odkud jsem běžela na Kostelní Břízu, pak Rudolec, Kamenici, odtud po panelce na Lobzy, dál přes Novinu do Sokolova. Cestou jsem potkala srnky a taky lišku. I počasí se ukázalo jako správně aprílové, chvíli vedro, chvíli kroupy. Taky jsem zjistila, že spousta objektů se v turistické mapě nenachází. Ale k závodu.
Start nočních můr byl ve 21:00 hod. v Krčmě u Gimajze na Andělské Hoře, přijeli jsme tam asi v 19:30 hod. Zapsala jsem se a dostala popisy kontrol. Zakreslila jsem si 8 kontrol do své turistické mapy a s Jirkou plánovala některé postupy. První kontrola nebyla na mapě zakreslena, indicie nám ústně sdělil pořadatel - Fíša. Dostali jsme také informaci, že vzdušnou čarou je trasa dlouhá 40 km a že při rozvážení nádobek s žetony najezdil Fíša 50 km na kole. Úderem 21. hodiny byl odpočítán start a ač Kamil Střihavka zpívá, že "noční můry pijou silnej čaj," většina do sebe začala lít startovní pivo. Já jsem místo piva měla 3 deci toniku a frťana jablečného tlamolepu. Jak kdo rychle dopil, tak se vydal na trať, resp. do kopce vzhůru ke zřícenině hradu.
Po rozloučení s plačícím Matouškem jsem se tam vydala i já. Ze všech stran šlo slyšet hlasité říhání. :) První kontrola byla někde na nádvoří a když jsem přišla já,  skrýš ještě nikdo neodhalil. Chlápek, co přišel hned za mnou, rozsvítil svůj světlomet na čele a osvítil vskutku celé nádvoří. Najednou asi 5 metrů ode mě kdosi našel nádobku a všichni se k němu nahrnuli jako roj včel na plástev medu. Trošku zklamání, nebyl tam žeton, ale lísteček s popisem dalšího místa, kde snad žetony hledat budeme. Konec dráhy karlovarského letiště. Všichni se tam vydali úprkem. Tak já taky.
Dokud se běželo po silnici, problém udržet se orienťáků jsem neměla. Avšak ti vyrazili pěkně do terénu a přes potůček. Začala jsem na ně ztrácet. Ale až do první schovky s žetony jsem viděla světýlka celkem blízko. Popadla jsem žeton do kapsy a vyrazila za dvěma orienťáky (muž a žena) skrz hustý les. Opět nějaké vodoteče. Měla jsem problém se svítivostí čelovky a tak jsem si vyndala baterku do ruky. Dvojice orienťáků se mi začala neúprosně vzdalovat. Najednou mi došlo, že právě asi stojím na cestičce a vůbec se mi nechce do toho hustníku. A tak jsem přijala fakt, že jsem na tuto akci vlastně přijela proto, abych se snažila dostat do cíle sama. I vydala jsem se po cestičce a zanedlouho jsem narazila na cestu a tam byla, hurá, žlutá turistická značka, která dle mapy vedla pěkně až do vesnice s názvem Pila. Ve vesnici jsem dohnala kluka a holku. Ale každý jsme si vybrali jinou trasu na kontrolu č. 2. Po několika stech metrech jsem vběhla do tmavého lesa, držela jsem se potoku. Najednou se cesta rozdvojovala a já začala pobíhat sem a tam a nevěděla, kterou si vybrat. Rozhlížela jsem se na všechny strany, jestli neuvidím spásná světýlka. Ale nic. Vybral jsem si trasu, po které nikdo jiný neběžel. Prudce se ochladilo, navlíkla jsem rukavice. Paniku jsem přemohla a řekla si, že prostě poběžím podél potoka, dokud nenarazím na hrázku. Tam měla být kontrola. Vůbec jsem neměla odhad, kolik jsem uběhla a jestli už jsem na detailní mapě uvedené v popisu kontroly. Ale běžela jsem dál a pořád vedle cesty tekl potok. A najednou 2 světýlka. Pročesávala druhý břeh potoka, tak jsem přiběhla blíž a zeptala se, jestli už jí mají. Neradi hoši přiznali, že ne. Jenomže ta oblast byla samá mokřina a já už si pěkně namočila boty. Tak jsem si řekla, že vylezu z bažiny pryč a budu to pročesávat kousek vedle. Tam tekl malý potůček. Vybavila jsem si, že by to mohl být přítok uvedený v popisu a vyrazila jsem do kopce proti proudu - dál od světýlek. Hrázka tam byla. Srdce mi zaplesalo. Teď ještě určit severozápad a tam 10 m od hrázky najít kameny. Běhala jsem tam proplétajíce se větvemi stromů jak vzteklá a nacházela jen samé bažiny. V dáli jsem viděla další 4 světýlka pobíhající po lese. Přišlo mi líto, že tak banální věc nemůžu najít. Bodejť, když jsem hledala na severovýchodě, nebo bůhvíkde? Ale hromadu šutrů jsem nakonec našla a i krabičku s žetony. Vítězoslavně jsem uložila žeton č.2 do kapsy a potichu se vytratila. Jen ať ještě někdo zůstane za mnou. :)
Trasu na další kontrolu jsem zvolila nazpět po cestě do Pily a dál co nejvíc využívajíc silnici. Je to dobře běhatelné, a nějaký ten kilometr navíc mi neuškodí. :) Odbočku ze silnice jsem poznala, dál jsem šla po lesní cestě. Cca 200 m od daného místa jsem však zahnula na opačnou stranu a naštěstí mi poradili dva kluci, co už jí našli. Když jsem byla pár desítek metrů od kýženého místa, vyrojily se 4 světýlka za mnou. Žeton jsem sice našla první, ale na cestu na další kontrolu jsem se vydala s dvěma dvojicemi chlapů a kluků. Chlapi - rozuměj ti věkově starší jak já, kluci - rozuměj moje věková generace. :) Ještě jsme se párkrát potkali, proto to vysvětlení. Naštěstí to brali po lesních cestách a tak jsem se v pohodě udržela až na silnici. Tam jsme se roztrhali. Chlapi uháněli jako první. Čekal dlouhý úsek po silnici, část do kopce jsem běžela, pak jsem si při chůzi dala celý banán. A když mě předbíhali kluci, nabídl mi jeden baterky. Celou cestu jsem si myslela, že mám kvalitativně horší čelovku a že to líp svítit nemůže. Ale když už mi někdo cizí nabízí baterky... Tak jsem vyhrabala z batohu svoje náhradní a vyměnila si je. A čelovka přestala mžourat a začala skutečně svítit!
Na čtyřce jsem kluky zase doběhla, no, spíš jsem se svižněji vyškrabala na vrchol kopce. Ale kontrolu nenašla. Tady začala naše první spolupráce. Jenomže místo žetonu byly v krabičce papírky. Nebudu prozrazovat chyták, ale 550 m jihozápadně bych v životě sama nenašla. Zvolila jsem strategii běhat sem a tam a pročesávat široké okolí, dokud ... Mi někdo neporadí.
A zase tam byl lísteček s dalším rébusem. Teď lituji, že jsem si nestopovala jednotlivé postupy a jednotlivé dohledávky. 4. žeton jsem hledala určitě přes hodinu.
Rozmýšlela jsem o postupu na 5.kontrolu. Snadný by byl postup po asfaltce do Bečova. Jenomže jak se z Bečova dostanu na Psí skalku? Na mapě zrovna název "Bečov" zakrýval případnou cestu. A tak jsem, já blbec, zvolila cestu skrze les. Běžela jsem jednou vlevo několik minut, pak jsem se vrátila a běžela vpravo, pak jsem se zase vrátila a běžela nějakou cestou uprostřed. A začala jsem se bát. Uklidňovala jsem se, že v našich lesích žijí plachá zvířata a žádní predátoři, kteří by napadali člověka. Taky jsem si řekla, že musím být hlučná, tzn. běžet, aby mi rachtal batoh a zvířata utečou pryč. Pak ale zasvítily cca 15 m ode mě žluté oči. Naštěstí se nehýbaly. Přesto jsem si vzala do ruky klacek a šla do kopce dál a pořád se otáčela, kde ta žlutá světélka jsou. Zdálo se mi, že jdu určitě špatně, ale nedokázala jsem se za tmy v mapě nalézt. Všude jen stromy a temnota. A pak začalo svítat. Cesta se v blízkosti potoku stočila do zatáčky, přitom tam potok podle mapy být neměl. Kousek dál byla jakási hromada kamení. Tak jsem jí pro jistotu prolezla (co kdyby to zrovna byla Psí skalka?). Po pár stech metrech se proti mě vynořili ti dva kluci a že jdou z pětky na šestku. Ukázali mi v mapě, kde právě jsem. Skoro u šestky, no to je síla!!! Dokonce jsem okolo šestky prošla. No, co se dá dělat. Tak jsem dle instrukcí běžela pořád rovně až na pětku, celkem rychle jsem jí našla a pak stejnou cestou zpět na šestku. Ač to bylo několik kilometrů, na šestce jsem opět dorazila ony dva kluky, kteří celou dobu pročesávali tu špatnou vedlejší oplocenku. A opět byl ve skrýši lísteček, který znamenal dohledávku. Ta se mi povedla celkem rychle.
Další postup byl pro mě ideální, dal se běžet pěkně po zelené turistické. Opravdu se mi nechtělo spát, podle předpokladů mi to strach nedovolil. Ale protože ta hlava byla nějaká pomalejší, ucucávala jsem neustále vodu s guaranou. Po několika kilometrech jsem se vyloupla na pastvině na vrcholu, z kterého byl nádherný rozhled do široké krajiny, kterou už dost zalívalo slunce svými paprsky. Dohledávky se mi dařily, celkem snadno jsem sbírala žetony, postupy jsem volila pěkně po cestách nebo silnicích. Však mě nevadí, že naběhám víc kilometrů, vždyť jsem tu hlavně proto, abych potrénovala na 24 hodinovku. Do cíle jsem doběhla v 11:30 hod. Pár minut přede mnou dorazili ti dva chlapi, co jsem je naposled viděla na čtvrté kontrole. Necelou hodinu za mnou dorazili dva kluci, kteří měli za sebou podle GPS 66 km. V cíli jsme se osprchovali, dali si dobrý oběd a vyprávěli dojmy a zážitky. Každý, kdo dorazil, se zapsal na papír a tak byly výsledky ihned k dispozici. Byla jsem překvapená, že nejsem zdaleka poslední. I když z žen vlastně ano. Za mnou jen jedna a to ještě proto, že nenašla všechny žetony.
Doma jsem pak spolu s Jirkou naklikala do mapy, kudy jsem to brala a vylezlo z toho něco okolo 70 km. Tak nevím, jestli se mám chlubit tím kolik jsem naběhala, anebo se červenat nad tím, že jsem do puntíku naplnila heslo: "Co není v hlavě, musí být v nohách." Každopádně cíl, s kterým jsem se na trať Nočních můr vydala, tedy trénink na čtyřiadvacetihodinovku, jsem naplnila měrou vrchovatou. A byly to opravdu ohromné a pro mne hodně netradiční zážitky. Ať už to byl běh po tmě, noční zvuky lesa, orientování se za svitu čelovky, mokré nohy z mokřin, mrznoucí obláčky páry u úst, ulevující svítání, pálící stehna do, s narůstajícími kilometry, čím dál strašnějších kopců, anebo pro mě zcela nezvyklý puchýř na klíční kosti od popruhu batohu. A za to všechno patří Fíšovi dík.
Výsledky.
lady koyama

9 komentářů:

  1. Gratuluju, myslela jsem na Tebe s Pavlínou, když jsem jela v sobotu autobusem kolem Andělské hory.

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Dášo,moc pěknej článek, hlavně mě se to moc hezky čte :-)Jenom malé upřesnění: u stromořadí to nebylo jihozápadně, ale severovýchodně a myslím, že chyták jsi klidně mohla prozradit, když už je po všem. Řekl bych, že to byl můj nejlepší kousek na trati :)A když už to klikání postupu máš natrénované, nemohla by ses s námi podělit i v můří mapě s postupy?http://mury.apolo.cz...sl.html#MapaTeda když najdeš čas a náladu.Tak zase někdy na nějaké vydařené akci na viděnou.Fíša.

    OdpovědětVymazat
  3. ->mapo: To už byla pavli určitě v cíli. :)

    OdpovědětVymazat
  4. ->Fíša:ad jihozápad/severovýchod: No alespoň je vidět, jaký jsem v tom měla místy guláš. :)ad naklikání mapy do trasy: Problém je, že některé úseky (např. právě postup k pětce, kdy jsem se ocitla vlastně na šestce) jsem se totálně ztratila. Tudíž ty jsme ani do mapy nekreslili a jen hrubě odhadli kilometráž (raději vždy méně km než více).

    OdpovědětVymazat
  5. -> Dášaad klikání: to nevadí, když to místy bude přibližně...když se podíváš na Tojnárkův postup, tak z toho je taky občas patré, že nevěděl, kde je (nebo do teď neví, kde byl:).F.

    OdpovědětVymazat
  6. Tak už v té mapě něco je, ale vypadá to až moc idylicky. Ve skutečnosti bylo těch zaběhnutí a odboček zaručeně víc, ale v tu chvíli jsem prostě nevěděla, kde jsem. Je to takový hrubý nástin jen pro představu, jak jsem to pojala. :)

    OdpovědětVymazat
  7. No krásný!Je vidět, že běhání ti činí maximální radost :)Ale jak je vidět z mapy, i dle ostatních postupů to orientačně nebyla úplně malina. Ono hlavně svý udělá ta tma - to pak je všechno vidět úplně jinak, tak nějak hůř. F.

    OdpovědětVymazat
  8. Četl jsem to až teď. Moc dobře napsáno.Jistě to je hluboký zážitek. Obdivuji, že dokážeš běžet a přitom i myslet. To mi činí potíže, podobně jako těch 70 km s batohem.

    OdpovědětVymazat