Když jsem uviděl fotky z tohohle závodu, hned jsem věděl, že ho někdy musím běžet. A kdy jindy, než právě teď, kdy moje forma je spíš žádná než nějaká? Kdy jindy dvakrát brodit potok, kdy jindy běžet nestandardní trasu, která se nedá srovnat se žádnou jinou, než teď? Právě teď, kdy se zaručeně budu v průběhu závodu pořádně trápit. Právě teď je ten správný čas na Memoriál Huberta Šuláka. Až budu mít formu, budu běhat závody na čas, teď si můžu dovolit běhat závody pro ten zážitek z nich. :)
Pár lidem jsem na místě způsobil svou přítomností menší šok. Jsem teď jako fantom a zjevuji se na málo předpokládaných místech. :) Ale jak jinak si udržet tu báječnou bilanci: co závod, to osobní traťový rekord? :) Nelze jinak než přijímat zcela nové výzvy, objíždět pro mne nové závody.
Ještě než odstartujeme, třeba někoho zaujme, že se na startu (samozřejmě také v cíli :) objevila herečka, známá hlavně ze seriálu Místo nahoře, Petra Jungmanová. Upozornila mne na ní Dáša slovy: "Tamhleta běžkyně vypadá jako ta herečka z..." Když jsem jí pak slyšel promluvit, říkám na to: "Ona nevypadá, ona je." :)
Od startu vyrážím záměrně velmi zvolna. Není třeba se nikam hnát, brody zaručeně nebudou jedinou záludností tohoto závodu. Na úzkých cestičkách trampské osady Údolí oddechu se brzy vytváří dlouhý had, ve kterém se stejně jen s obtížemi předbíhá. Víceméně na stejné pozici od startu tedy přibíhám k prvnímu úzkému brodu. Nějakou zázračnou technikou se mi podaří skočit doprostřed brodu a vyskočit z něj ven, aniž bych nabral vodu do bot. Zajímavých stylů okolo mě je vícero. Třeba běžec nabíhající na brod kousek přede mnou, jej přeskakuje, dopadá na obě nohy a nějakou dobu mu trvá, než za pomoci pohybů, vypadajících jako rozcvičování rameních kloubů, nabere balanc a s jistotu zví, že si nesedne nazpět do brodu.
Hned za brodem následuje mnou avizovaná čekaná/nečekaná záludnost. Začínáme stoupat. Přestože kopce vlastně neběhám, nějak se mi podaří to stoupání zdolat. Po něm si užívám dlouhého klesání a to až k desáté minutě závodu. Na řadu přichází rovina a mé užívání si končí. Vadnu a doslova se zalykám nedostatkem kyslíku. Nejraději bych běžel s hlavou zvrácenou vzad. Chtě nechtě musím zpomalit. Je mi jasné, že v tomhle rozpoložení z toho žádný extra čas na desítce příští víkend na P.R.D.u nebude. Tak snad zvládnu dobře alespoň toho Coopera. To je jen dvanáct minut...ty dvě minuty by se dali přežít nějak z podstaty.
Zpomalení mi pomůže připravit se na zážitek, kvůli kterému jsem sem vážil cestu - brod přes Kačák. Zdeněk Kučera mi později v cíli řekne, že dříve se běhalo k brodu z druhé strany. To by teprve byl zážitek! Když ne intenzivnější, pak určitě delší. Protože brod je z té strany více než dvacetimetrový. My jsme "přinuceni" máčet si nohy jen asi na deseti metrech.
A je to paráda! Přesně takhle jsem si to představoval! Mokré a studené. :D
Voda v botách se během několika vteřin zahřeje a docela mně nakopne k závěrečnému skoro kilometrovému finiši, během nějž předběhnu ještě pět běžců. Jsem v cíli, v pohodě. Ambice jsem neměl, snad jedině odjet odtud zpátky domů ve zdraví. To se mi sice tak úplně nepodařilo, protože při procházce okolím se nám Matouš začal kutálet z jednoho ze srázů a jak jsem po něm skákal, abych ho zastavil, přimotal se mi mezi nohy pařez a já si při tom skoku (nebo lépe řečeno při dopadu) pohmoždil palec levé ruky a natáhl pravé lýtko. Ale vzpomínky na běh samotný i okolní příroda mi daly na tuhle nepříjemnou epizodku rychle zapomenout.
koyama
Žádné komentáře:
Okomentovat