Tesco Night GP: Marnost ve tmě

Matka měst se nikdy moc do tmy neschová, ale tentokrát žije víc než kdy jindy. Zvědaví turisté koukají nevěřícně z věže Staroměstské radnice na to hemžení hluboko dole.  Na běžce shlíží i Chrám Matky Boží před Týnem, jehož osvětlení bledne ve stínu tisíců lumenů, které nám osvětlují start i cíl. Mety, mezi kterými v už o dost temnějších uličkách a na nábřežích Prahy natočíme svou desítku.

Marně přemýšlím, jestli běžím tenhle závod kvůli medaili (čtenář, který by sem snad zavítal poprvé, nechť medailí rozumí medaili doběhovou) nebo kvůli času na přesně změřené desítce. Asi kvůli obojímu. Já totiž nikdy nedokážu běžet tak úplně bez stanovení cíle, bez naplánovaného času. A jsem, možná trochu namyšleně, přesvědčen, že cíle si stanovuji reálné.

Nicméně tentokrát byl, bohužel, můj cíl, co nejvíce se přiblížit (a pokud možno pokořit) hranici 45 minut, jak se na trati ukázalo, absolutně neuskutečnitelný.

Do pološera Pařížské zpod  horských sluncí Staromáku vyrážím ještě pln nadšení a odhodlání. Musím se dokonce trochu krotit, abych později nedoplatil na přepálené tempo. Příjemný ten běh v rozpůlené Pařížské s přijímáním i rozdáváním postrků není, ale žádný špunt se naštěstí netvoří. S celkem nízkým startovním číslem jsem vybíhal z prvního koridoru, a tak mi bylo při mé současné minikondici jasné, že se přese mě nějaká ta část davu převalí. To samozřejmě nikterak nemíním řešit. Momentálně prostě nedokážu odběhnout desítku lépe než okolo třičtvrtěhodiny, a tak mě spousta zkušených a trénovaných hobíků zákonitě musí nechat za sebou. Co mě však naprosto šokuje, že mě válcují i desítky úplných začátečníků. Protože jak jinak než začátečníkem si vysvětlit běžce, kteří sotva okolo mety prvního kilometru uskakují do strany a zatarasí velkou část cesty, protože se zrovna běží kolem občerstvovačky a oni tu ty kelímky prostě nemohou nechat?  Možná jsem divný, ale pokud není pětadvacet ve stínu, nemám zapotřebí se během 45 minut trvajícího běhu občerstvovat. Natož v páté minutě závodu.

Vykosteličuji tedy tu desítku či patnáctku metrů, komusi drcnu do ruky a tím se ohodím jeho tak potřebnou vodou. Nedobrovolně tedy občerstvuji i já. Míjíme špičku závodu, hustey, zdá se mi, běží fakt dobře, kousek za Štefkem, ovšem jak se později dovídám, ani jemu tenhle noční běh nesednul. Sotva mineme špičku, už nás čeká 180° otočka a po chvíli náběh zpět do Pařížské. Na jejím konci vidím první kilometrovník. Tedy on už je prý druhý, ale já si všiml zatím jen tohoto. Zvednu ruku, klouby prstů otočím k temnému nebi, skloním hlavu a z předloktí se na mě šklebí čas 9:16 na první dva kilometry. (Vím, jednodušší by bylo napsat kouknu na hodinky. :) Rád bych zrychlil, ale prostě to nejde. Ač jsem byl v toitoice dvakrát, finální produkt zde prováděného procesu se nedostavil. Nevyburcují mě ani řičící davy na Staromáku. Spíš naopak. Břicho nafouknuté, dechu se mi nedostává a v Železné ulici se mé nohy stávají snad magnetickými a nechce se jim pořádně se hýbat.

Pod věží Staroměstské radnice po modrém koberci opět do Pařížské.  Na jejím konci za levou rukou do 17.listopadu a brzy za pravou na Mánesův most. Kostky, kostky a zase kostky. A když ne kostky, tak tramvajové pásy. Na čtvrtém kilometru opět kouknu na hodinky, které se tentokrát šklebí ještě víc. Další dva kilometry jsem  ujoggoval za 9:37. Jen nechápu, proč je mi při tempu skoro 4:49/km tak zle.

Obíháme Strakovku zadem. Koukám, že se mě stále drží Martin P., s kterým jsme si na startu popřáli hodně štěstí a který tvrdil, že by se rád dostal pod padesát. Jsem tedy trochu překvapený, že ho vidím pohybovat se kolem mě. Ovšem je pravda, že vlastně neříkal, kolik pod padesát by rád. :) Na Kosárkovo nábřeží zabíhají nějací rychlíci a já teprve mířím na Čechův most. Marně vyhlížím kilometrovník s číslem pět. Musím si počkat až na kličku na konci Dvořákova nábřeží a ten s číslem šest. Trochu jsem se zlepšil, asi proto, že jsem někde v okolí Vltavy břicho mírně ufoukl. Stejně jsou ovšem dva kilometry od čtvrtého do šestého za 9:23 tempem, za které se nemůžu pochválit. Naštěstí je tma, takže se můžu klidně červenat.

Dnes třetím mostem, který navštívíme je Štefánikův a po nábřeží Edvarda Beneše (7.km opět mizerně za 4:48) se i já konečně dostávám před Strakovu akademii. Tady je jako obvykle úplné temno. Ještě jednou kontroluji stopky, vůbec bych se teď nezlobil, kdyby se mi je tu nějaká straka rozhodla ukrást. Ještě jednou Mánesův most (8.km 4:44), znovu kolem Rudolfina a počtvrté dnes do Pařížské. Pár jedinců šílí a rozhodují se finišovat. Zvyk je holt železná košile. Na tohle si dávám pozor, sprintovat na devátém kilometru by mě nejspíš zabilo.

Probíháme (pokolikáté už?) Staromákem. Ani ty davy tady moje nohy nerozhýbou. Na konci Celetné znovu ukazuji klouby svých prstů hvězdnatému nebi a skláním hlavu jakoby v tiché modlitbě.  Cosi, snad zeleně podsvícený displej hodinek, mi našeptává, ať zkusím zrychlit, že to dnes ještě můžu doběhnout pod 47 minut. Na Ovocném trhu tedy zrychluji (no nejsem já magor?) a následuje vyčerpávající finiš, ze kterého si vůbec nic nepamatuji (jsem!). Probírám se až klečící s hlavou zabořenou do modrého koberce. Chce se mi zvracet, ale slečna dobrovolnice se mě snaží odkutálet z dosahu dalších dobíhajících běžců. Ještě se ptá, jestli jsem v pořádku. Zaženu nauseu a pokusím se odpovědět, že "jó." Pomalu se sbírám ze země, chvíli ještě klečím, jakobych si snad zasloužil pasovat na rytíře. Když se postavím, můj první pohled patří opět hodinkám. Vidím, že dílo naplánované v Celetné se zdařilo. Na hodinkách svítí 47:07 a jelikož mi cesta pod startovní bránu trvala 19 vteřin, začíná můj real time čtyřicetšestkou.

Z výsledku jsem zklamaný, medaili dávám ještě přes plot Matouškovi, stejně si jí nezasloužím a on o ní projevil zájem. Čas 46:48 je výrazně horší než můj výkon v květnu v pražské Hvězdě a, co hůř, o čtyři sekundy také než nepovedená desítka na začátku jara z Rožmitálu do Březnice. Já teď snad můžu jedině doufat, že ta Těžší trať znemožnila lepší časy u nás třičtvrtěhodinových alespoň o minutu a půl.

 koyama

P.S. Tělo se mě společně s naší digitální váhou snažilo druhý den uchlácholit hmotností 79,4 kg. Ale já už mu nevěřím. Nepodrželo mě, nedostane najíst. :)

P.P.S. Moc dlouho mi to nevydrželo. Když tohle píšu, ujídám z tabulky mléčné čokolády. :)