Skrýše 2011

Po loňské účasti na Skrýších jsem téměř ihned věděl, že si ji budu chtít zopakovat. Letos jsem tudíž nezaváhal a opět se přihlásil.

Tentokrát jsme se s Dášou rozdělili na dva jednotlivce. Zčásti proto, že Dáša se po zdravotních lapáliích teprve dostává do kondice a já měl přeci jen alespoň nějaké ambice a zčásti, vzhledem k loňským zkušenostem, pro udržení rodinné pohody. :)

Letos bylo rozmístění kontrol výrazně náročnější. Jelikož Berounku budu časně z jara jen stěží překonávat plaváním, zbývaly jen dva mosty a jedna lávka. Jen se podívejte na mapu s kontrolami:

Protože se nám malej ráno zpěčoval, dorážíme na místo dost pozdě. Ať dělám, co dělám (např. jsem čmáral kolečka jednotlivých kontrol jen tak od oka) vyběhnout včas prostě nestihnu. Nakonec vybíhám o 12 minut později a jen s odfláklým nákresem v mapě, prakticky bez popisů a s pouze narychlo načmáranými bodovými hodnotami jednotlivých kontrol přímo do průkazu. K tomu navíc s pro mě zcela novou GPSkou, kterou jsem si pořídil pět dní před závodem....takže hodně tápu.

Jak jsem psal výše, nějaké ambice mám, ale víceméně spočívají v tom, že se chci udržet co nejdéle v běhu (na rozdíl od Dáši, která plánovala převážně chůzi). Jinak bylo ovšem v plánu pohodově klusat, (počasí je na to oproti loňsku ideální). Od konce února mě totiž trápí bolavé lýtko, takže nejdůležitější pro mě je moc ho nezhuntovat. Pohodové klusání však udržím jen k mé třetí kontrole. Přes patnáctku a šestnáctku, se dostávám v pohodě ke kontrole číslo třináct. Tam potkávám nějakého orienťáka, rupne mi v kouli a začínám závodit. :)

K dvacet dvojce dospěju svým vlastním kurzem, stejně tak ke kontrole s číslem 8. Nicméně vždy narážím na onoho orientačního běžce. U osmičky se sbíháme dokonce čtyři. Držím se s dvěma kluky (Bráchové) nedaleko za před námi běžícím orienťákem. Trochu si pohledáme jedničku, kde nás GPS lehce tahá za nos, a pak už překračujeme Berounku přes Dolanský most.

Silnici brzy opouštíme a polem nepolem, na botech nabaleno, jako na kolech malotraktoru, dorážíme ke dvanáctce. Tady musím doplnit tekutiny, protože se poprvé ozývají křeče do stehen. A to za sebou ještě nemám celé dvě hodiny. Inu šedesátiminutové tréninky, jen těžko hned můžu násobit bez úhony čtyřmi. Zůstávám tedy sám. Sbíhám k řece a v dálce přede mnou vidím dvojici a ještě před ní jednotlivce. Opět se nechám oním jednotlivcem zmást a namísto původně vybrané cesty okolo chatek, kde se zdá být pozvolné stoupání, dál pokračuju podél řeky a ke kontrole číslo 5 se tak musím drápat přes nahusto navrstvené vrstevnice, už společně s týmem Bráchové.

Po oražení pětky se seznamujeme a pokračujeme spolu. Avšak jen do té doby, než porovnáme námi navštívené kontroly. Ještěže tak! Díky tomu zjišťuju, že jsem právě proběhnuvší pětku označil do špatného pole, takže kluky opouštím a vracím se několik stovek metrů, abych znovu orazil pětku. Dál se tedy musím spolehnout zase jen na vlastní úsudek. Netrvá dlouho a snadno nacházím nejcennější kontrolu číslo 17, která je za 11 bodů a kvůli, které jsem tuhle náročnou trasu zvolil. Sil mi kvapem ubývá, müsli tyčinka mi jich taky příliš nedodá (leda by jich přede mě vysypali náklaďák), stehna se mění v kámen a navíc se mi daří, čumíc do GPSky, šikovně zakopnout o pařez, že si škubnu s levým stehnem tak mocně, že jestli doteď bylo jako z kamene, od nynějška se podobá opravdu kvalitní oceli.

Nedaleko kontroly číslo šest potkávám větší skupinu hledačů skrýší, kteří mi sdělí nemilou zprávu, že je šestka ukradená. Nicméně jsem blízko, takže na místo dobíhám a budu spoléhat na to, že svou návštěvu prokážu tracklogem vytaženým z GPSky.

Od šestky jdu víceméně přímo strništěm k devatenáctce. Kousek přede mnou vidím naposledy v závodě Bráchy a u kontroly se setkávám s vítězem kategorie GPS. Navrhuje cestu ke kontrole číslo deset, nicméně odmítám, jsem úplně hotový a pro mě by to byla Noční můra. :)

Pokračuju tedy sám k třiadvacítce, k asi nejodpornější kontrole z celé trati. Je trochu hůř zaměřená, ale hlavně k ní musím "sesáňkovat" svah plný odpadků černé skládky. Naštěstí tu potkávám další orientační běžce. Jeden z nich mi vymluví cestu přes čtrnáctku. Jedenáctka je  prý za víc bodů. Neodporuju a běžím si tedy pro víc bodů. Kousek za ní si vyberu tu nejimbecilnější cestu, takže těsně před koncem závodu nasytím boty v té největší a nejšpinavější louži, jakou jsem za celé čtyři hodiny potkal.

Už sotva motám nohama, jsem mokrý, špinavý na pár místech i otrhaný....nedivil bych se, kdyby si mě proti mně jdoucí maminky s kočárky spletly se zfetovaným vagabundem. :) Mé pokusy o běh se velmi často mění v chůzi, ale vím, že dorazit do cíle zvládnu včas, protože do čtyřhodinového limitu mám prakticky půlhodinu a zbývají mi sotva dva kilometry. Jenže pak objevím po pravé ruce kontrolu za čtyři body. To ještě musím dát, říkám si a opět měním chůzi za běh. Tedy spíš měním celkem pomalé kulhání v nepříliš rychlejší pajdání.

Ke kontrole se hrnou doslova davy. Vypadá to tu jako na Václaváku. Přes řeku sedící rybáři z toho musejí být na větvi. Kontrola je až na samém břehu, tak hlavně na závěr nespadnout do řeky. Zničený jsem tak, že už bych zaručeně nevyplaval.

Odtud už pak jen šněruju ty své betonové sloupky, co mám namísto nohou, jeden před druhý pokud možno co nejrychleji  až k cílovému Saloonu.

V cíli jsem totálně vyčerpaný. Cítím se jako bych právě doběhl svůj čtvrtý maratón. Nicméně s výsledkem jsem celkem spokojený. Oproti loňsku jsem se zlepšil o dvě místa (na 6.), o 31 bodů (na 97) a o 4 kilometry (na cca 25) . Pravda ta nedosažená stovka mě trochu mrzí a bedna tentokrát taky nebyla daleko, ale to jsou holt ty chyby, které nemůžu přičíst na vrub nikomu jinému než sám sobě. Pozdní příjezd a špatně oražená kontrola číslo pět. Jenže, kdo ví, zda bych v sobě vůbec našel ještě nějaké síly, odpajdat si orazit nějakou další kontrolu. Na konci se mi totiž kyselé betonové nohy třásly jako ty pověstné ratličí.

Zde můj postup:

Dáša se nakonec taky vzepřela své mizerné kondici a velkou část čtyřhodinovky odběhala, čímž si na své konto připsala cca 20 kilometrů, 58 bodů a 21.místo v kategorii GPS.

Výsledky.

koyama