pátek 23. září 2011

Ústecká desítka: Sobě bych ovšem napařil pětku

Na desítku v Ústí jsem se speciálně připravoval. Dokonce jsem si na ní vytvořil takový drobný tréninkový plán. V průběhu probíhajícího tréninku jsem se necítil ani zdaleka tak dobře jako na jaře, takže jsem v pokoření season best nedoufal. Nicméně pod třičtvrtěhodinu jsem se opět dostat chtěl.
Tělo se ovšem postavilo proti.  Uprostřed prázdnin mě rozbolela levá pata a ještě nepřestala. Bolest se objeví někdy po dvou až třech kilometrech, někdy i o něco později. Neprohlubuje se, a to ani v případě, že pokračuju v běhu. Není nesnesitelná, ale komfort do běhu rozhodně nevnáší. Čím déle pokračuju v běhu, tím déle potom přetrvává bolest i při chůzi. Do druhého dne ale většinou zcela vymizí. Není to tedy nic, s čím by nešlo běhat, ale přesto jsem vinou této bolístky úplně vyškrtl z plánu delší běhy.

Že tedy nebudu mít, na čem stavět, jsem tušil, ale bláhově jsem doufal v příznivý vliv intervalů a kopečků. Nicméně absence déle trvající zátěže mě opět dostala přes neúnosných 82 kilogramů a ani náhrada v podobě dvou až tříhodinové chůze, opakované několikrát týdně, tomuto vzestupu hmotnosti nedokázala zabránit.

Do Ústí jsem tedy neodjížděl v žádné oslnivé formě, ale že jsem na tom takhle špatně, se mi ani v nejhorší noční můře nezdálo. Už jsem psal, že předstartovní adrenalin jsem v sobě nabudil naplno, ovšem nemyslím si, že by to nějak zásadně ovlivnilo můj "výkon".

Trať v Ústí byla pro tu zhruba tisícovku běžců propustná, takže se ani žádné kličkování v úvodu nekonalo. Počasí bylo běžecky příznivé, zataženo, teplota někde okolo šestnácti stupňů (odhad). Kýble začali nahoře vylévat až po mém doběhu. První kilometr jsem drobně přepálil, ale ani to nejspíš nemělo na konečný výsledek zásadnější vliv. 4:23/km, když jsem chtěl běžet okolo 4:30, nebylo nic, s čím by se ještě nedalo pracovat. Ostatně běžně první kilometr trochu překopnu. Druhý kilometr jsem ukrotil na příznivých 4:28, ale to bylo naposledy, kdy jsem měl ještě nějakou kontrolu nad svým tělem. Pak už si hlavně nohy začaly dělat, co se jim zamanulo.

Ústecká desítka

Na třetí kilometr jsem doběhl v čase 13:30. Sice přesně v takovém, který by mohl navodit (milný) dojem, že z toho bude na závěr čas 45 minut, ale já věděl, že je se mnou zle. Tempo 4:39 na kilometr bylo příliš pomalé pro splnění (teď už to můžu říct) mých přehnaných cílů.  A to jsem ještě netušil, že zpomalení bude pokračovat.

Mezi třetím a čtvrtým kilometrem, kousek před otočkou na Střekovské straně Labe, mi vypověděl poslušnost mp3 přehrávač, lépe řečeno sluchátka. Už mě nemělo co hnát kupředu. Výkon šel do kopru a někde jakoby zdálky na mě kdosi cosi anglicky huhlal. Víc jsem z těch sluchátek prostě nedostal.

Když jsem se na čtvrtém kilometru podíval na stopky a zjistil, že jsem poslední kilometr zvládl za 4:50, prostoupil celé mé tělo pocit rezignace. Nemělo valného smyslu se někam hnát, jen jsem udržoval stávající tempo, a pokud to šlo, kochal se výhledy, například na nedalekou Větruši.

Pátý kilometr jsem ještě udržel zhruba ve stejném tempu jako ten předchozí, ale šestý už jsem s bídou stlačil pod pět minut. Nepomohli ani výborní diváci hecovaní skvělými dobrovolníky. Mé nohy prostě ani frenetické povzbuzování nedokázalo probudit.

Opět jsme přeběhli most E.Beneše a blížili se k sedmému kilometru. I tady byli diváci skvělí. Možná ještě lepší než okolo šestého kilometru, protože jsem se přeci jen dokázal zmátořit k tempu 4:50. Pak jsme ovšem vběhli do Velké hradební, kde bylo, pokud se diváků týče, téměř mrtvo. Ze sluchátek na mě stále mumlalo jakési černokněžnické zaříkání a já se propadl k tempu nehorázně nad pět minut. Blížil se konec, měl jsem za sebou osm kilometrů. Jindy už se pomalu chystám k závěrečnému zrychlení, ale tentokrát ve mně nic nedoutnalo. Nic, z čeho by mi mohly bouchnout saze. Jen mě v každém kopečku napadlo, že to včerejší volné proběhnutí na Abertamském krosu, po kterém mě ještě večer bolela stehna, asi nebylo to pravé mandlové.

Pořád jsem hledal motivaci, která by mě donutila, alespoň trochu zrychlit, ale nějak ji ne a ne nalézt. Ani čas Pavla Nedvěda před týdnem na Mattonce mě nemotivoval. :)

Až mě doběhl redaktor běhej a autor reportáže z Ústeckého půlmaratónu. Byla to známá tvář hned vedle mě, v tempu, kterému bych mohl stačit. Konečně kýžená motivace. :) Devátý kilometr okolo chemičky byl tedy za 4:50 a v posledním kilometru jsem se utrhl a dal ho v čase, ve kterém jsem chtěl běhat ty kilometry všechny – 4:25.

Výsledný čas desítky 47:30 (RT) je strašný. Když jsem s běžeckými závody začínal, zaběhl jsem bez tréninku lednovou desítku na sněhu a ledu v Chomutově za 49:11. Inu, vypadá to, že jsem opět úplně na začátku. Teď se ještě udržím v pohybu do Waldsassen Stadtlaufu, a pak si nejspíš dám několikatýdenní tréninkovou pauzu, abych zhojil bolavou patu. Jen doufám, že to není ostruha.

koyama

4 komentáře:

  1. Tak, jak to popisuješ, to bylo pěkné utrpení. Mám tomu rozumět tak, že jsi nezkoušel aspoň občas pár km v plánovaném tempu?

    OdpovědětVymazat
  2. Ale jo. Tempo desítky (čtyřstovky, osmistovky, kilometry) bylo téměř zásadní. Ale prostě 4x (nebo 5x)1km v tempu 4:30 šlo, 10x za sebou ovšem ne. Zásadní problém bych ale viděl v tom, že nejčastější délka tréninků byla 7-9km, což je málo.

    OdpovědětVymazat
  3. soucítím s tebou.když mp3 přehrávač vypoví službu, stane se z pomocníka na trati šmejd, co jen překáží. nic si z toho nedělej, na příští desítce si napravíš reputaci.

    OdpovědětVymazat
  4. Taky mi děsně vadil. Hlavně plandající šňůry okolo krku, ale i kdyby službu nevypověděl, na můj výkon by to valný vliv nemělo.Jinak žádnou klasickou měřenou trať už letos nejspíš nepoběžím. Původně jsem se chtěl zúčastnit hodinovky v Plzni, ale k čemu by mi bylo odkroužit za hodinu 12,5 km. Raději si budu jen tak běhat, hlavně krosy, tam mám srovnání jen s účastmi v předchozích letech. A to, že jsem letos horší než v předchozích letech, vím bezpečně. Případná náprava reputace tak přijde na řadu nejdříve příští rok na jaře.

    OdpovědětVymazat