Malinko si odskočím ze série o mých prvních účastech k účasti druhé. Triatlonová sezóna tomu nahrává. Všem bloggerům (i ostatním odvážným) účastnícím se tuto sobotu Moraviamana přeji hodně štěstí a těším se na jejich vyprávění.
Můj druhý triatlon dobře nezačal, nepokračoval a vlastně ani valně nedopadl. Tři, čtyři dny před startem závodu se ze třicetistupňových veder ochladilo hodně pod 20°C a začalo pršet. Na startu byl jasně vidět rozdíl mezi námi, kteří jsme neopren neměli a mezi oneoprenovanými lachtany. Triatleti v neoprenu stáli ve vodě, mi ostatní na břehu a téměř nám cvakaly zuby. Potom zničehonic padl výstřel a všichni se vrhli do vody, jakoby se střílelo po nich. Já mezi nimi. Rázem mě obklopila ledová voda a sevřela hrudník ocelovou obručí. Voda prý měla mít 20°C, ale mě se stejně málem zastavilo srdce, když jsem se do ní po hlavě vrhl.
Po zhruba padesáti uplavaných metrech, mi jeden ze skupiny plavců, se kterou jsem plaval, hodil vlnku a já se zhluboka napil kalné vody. Netrvalo dlouho a další z plavců mě zuřivýma kraulovýma nohama nakopl do podbřišku. (Uznávám: neměl jsem mu lézt na záda.) Od té doby už jsem ale neplaval, spíše jsem se topil. Vždy, když jsem se totiž snažil plavat kraulem, mě zhruba po deseti až patnácti tempech začaly brát křeče do žaludku. Takže jsem musel zbylých cca 600m víceméně odprsovat.
Když jsem konečně doplaval ke břehu, následoval prudký výběh. Hned na úvod mi na kluzkém kameni ujela noha a málem jsem se odporoučel nazpět do vody. Lezl jsem tedy chvíli po čtyřech, než jsem se mohl postavit. (Stejně mám pocit, že se po každé disciplíně triatlonu musíte znovu naučit chodit.)
Protože v Tatrovicích následuje po výběhu z vody asi čtyřsetmetrový přesun do depa, nechávají si všichni boty kousek nad výlezem. Takže i já, potom co jsem se oblékl do ponožek, začal jsem se zuřivě tlačit do mých běžeckých Pum. Jenže obout každou nohu trvalo zhruba třicet až čtyřicet vteřin. Ještě, že nejsem stonožka. To bych tam byl ještě dneska. Takhle jsem mohl jen litovat, že jsem si s sebou nevzal lžíci.
Po nazutí do bot jsem přeběhl do depa a začal se navlékat do zbylého vybavení. Nejdéle mi trvala cyklistická přilba. Když už jsem jí měl na hlavě a zapnutou, zjistil jsem, že mám překroucené popruhy, jakobych z nich pletl pomlázku, a že takhle to skutečně nepůjde. Takže sejmout a znovu nasadit. Potom jsem teprve mohl vyrazit.
No, vyrazit.... Nejdříve jsem se musel, sice již za jízdy, ale za jízdy velmi pomalé, nasoukat do klipsen. Nějak jsem totiž pozapomněl, že v tréninku jsem jezdil v užších botách. A tak ty úpravy trvaly trochu déle. No, a potom se otevřelo nebe. Začalo pršet a vlastně pořádně nepřestalo až do konce cyklistiky. Zhruba na druhém kilometru mě dojel kamarád a, přestože jsem se mu snažil vysvětlit, že ho nejsem schopen uviset, přesvědčil mě, abych to zkusil. Jeli jsme z mírného kopce v prudkých serpentinách zhruba 50 km/h, až mě v jedné ze zatáček tak docela neposlechly brzdy a já už se viděl dole ze srázu. Snažil jsem se tedy položit kolo na zem a i za cenu silničního lišeje neslítnout do hlubin. Naštěstí, jak jsem jako plochodrážník pokládal svůj stroj, štěrk na krajnici mě hodil zpátky do silnice. Ztratil jsem rychlost (najednou jsem jel na nejtěžší převod 15 km/h), ale vyvázl jsem bez šrámů.
Následoval desetikilometrový kopec, během kterého jsem se nějak nemohl rozjet a stále mě při každém šlápnutí do pedálů trápily křeče v břiše. Ruce jsem měl úplně ztuhlé. Není divu při vytrvalém dešti a teplotě pouhých 14°C. Těsně pod vrcholem jsem dosupěl jednoho ze závodníků, s kterým jsme to potom zvládli až téměř do cíle cyklistické části. Moc se nám nedařilo střídání, alespoň jsme se však vzájemně hecovali. Následovaly spíše rovinaté pasáže a sjezdy, ve kterých jsem se ale už bál vyvinout nějakou vyšší rychlost. Těsně před koncem nadávkovaných pětadvaceti kilometrů jsem to rozdupal do závěrečného kopce a to jsem neměl dělat.
Potom, co jsem opustil pedály svého bicyklu, jsem totiž dostal tak příšernou křeč do pravého lýtka, že jsem musel na své stanoviště v depu pouze odpajdat. O nějakém běhu zatím nemohla být ani řeč. Na svém místě jsem se pokusil křeč rozmasírovat, což se mi alespoň částečně povedlo, a mohl jsem vyrazit vstříc běžeckému dobrodružství.
Po krátké rovince následuje v Tatrovicích docela slušný krpál, který je pro některé lidi lepší jít, než běžet. Já ho ale vyběhl, v přesvědčení, ke kterému jsem dospěl z manželčina vyprávění, která tenhle triatlon už absolvovala, že pak už je to jen rovina. Rovina tam byla, ale jen kousek, pak trasa závodu vytrvale stoupala až na obrátku. A já dostal novou křeč, tentokráte do zadní části levého stehna. Kulhal jsem teď na obě nohy (docela dobrá představa, ne?) a nemohl si nijak ulevit. Ještě, že alespoň přestalo pršet. Nohy se mi až dokonce triatlonu nerozeběhly a já jsem stihl v průběhu těch pěti běžeckých kilometrů kompletně oschnout. Ani jsem se nezapotil a nezadýchal.
Ale i tak.... Přestože manželka dopadla snad ještě hůře než já, jedeme dál. Jeden nepovedený triatlon nás nemůže rozházet. Suchý jsem byl ještě během závodu, bolesti přejdou, kolo se umyje, křeče v břiše se zají a zapomenou. Takže příště znovu.... (napsáno v červenci 2003)
koyama
Teď ti nevím. Marně vzpomínám, jak jsem si ty boty obouval. Už je to nějaký ten rok. Protože to trvalo fakt hodně dlouho je možný, že jsem si k tomu i sedl.Na druhou stranu, ty křeče mě trápily už ve vodě, co jsem dostal tu kopačku do podbřišku.
OdpovědětVymazatKřeče v bříšních svalech jsem si jednou užil na triatlonu ve Žďáru v prvním depu. Stály mne asi tři minuty, ale zase když je člověk skoro poslední, tak je to jedno:-) Od té doby si neobouvám boty v sedu na zemi:-)
OdpovědětVymazatTak to je nářez ! :-)Protože polezu do vody poslední a díky svým neplaveckým prsům i poslední vylezu, měl bych být podobných kopanců ušetřen. Ale obouvat se v sedě jsem v plánu měl ;-)
OdpovědětVymazatAle nějakej ten nazouvák si vem, fakt se hodí!
OdpovědětVymazat