čtvrtek 29. listopadu 2007

Ultraběhy: Proč a jak? aneb Začátky

Nečekejte, že se z tohoto článku dovíte, proč běhat ultramaratony a jak je běhat. Na to jsou lepší a zkušenější odborníci. Napsala jsem v podstatě svou zpověď. Zpověď o tom, z jakého impulsu jsem ultramaratony začala běhat já a jak jsem ty své první vlastně běhala. A možná, že bude tato zpověď prvním dílem takového občasníku o ultrabězích, jak je vnímám já.
V roce 2001 jsem jako přípravu na svůj první maratón běžela Euregio Egrensis Lauf z Chebu do Marktredwitz. Tenkrát kopcovitý běh měřil necelých 33 km a já si při něm způsobila zánět achilovky. Dodnes vzpomínám, jak kousek za mnou popojížděla sběrná sanitka a pořadatel na motocyklu mi neustále nabízel svezení.

Po nějaké pauze jsem opět začala běhat a stále své úsilí směřovala k maratónu. První maratón (PIM) jsem uběhla v následujícím roce za 4:09 a hned v srpnu jsem zkusila další maratón - Kladenský. Tentokrát ve vedru za 4:10. Do konce roku jsem ještě zvládla 33 km dlouhý Euregio Egrensis Lauf, tentokrát cca o půl hodiny rychleji. Další rok jsem na maratón zavítala do Mělníku. Místní maratón míru jsem zaběhla za pro mne tradičních 4:09 a když k němu připočtu čas běhu z Chebu do Marktredwitz o rok dříve (3:13), který otrocky přepočtený vychází také okolo 4:10, měla jsem za sebou čtyři maratónské časy trefené skoro na minutu přesně. Začala jsem přemýšlet, co dál. Zlepšení nepřicházelo, hranice čtyř hodin se nepřibližovala, a tak mě napadlo běh prostě prodloužit.

Nejvhodněji mi k tomuto účelu pasoval Self Transcendence Race v pražské Stromovce. Konkrétně šestihodinový závod. A když se k účasti nechal přemluvit i klubový kolega Petr Sz., bylo rozhodnuto. Rozeběhla jsem v poklidu a běželo se mi velice dobře. Asi po dvaceti kilometrech mi Jirka hlásil, že jsem mezi ženami první, ale nemám prý koukat na tabuli s průběžnými výsledky, protože můj výkon časoměřiči přehlédli a teprve vše napravují. No, podívala jsem se. :) A skutečně jsem tam nebyla. Na tabuli se mé jméno objevilo až po dalších třech kolech, a to opravdu na prvním místě.
Někde za třicátým kilometrem jsem prosila Jirku, aby tu tabuli s průběžnými výsledky vyfotil, protože to už takhle dlouho nevydrží. Nejspíš na mě jen dolehla první krize, nicméně Jirka ji skutečně vyfotil a mě tím trochu uklidnil. Nic se však nedělo a já nadále setrvávala na průběžném prvním místě. Až po pěti hodinách se k mohutnému finiši odhodlala Agnikana Šenkýřová. Měla sice ztrátu více než jedno kolo, ale brzy mě předběhla a v ten moment můj náskok nečítal ani 1900 m. Soupeřka se rychle vzdalovala, což trochu paradoxně znamenalo, že se mi přibližuje. Zmobilizovala jsem všechny síly, které mi ještě zbývaly a podařilo se mi mírně zrychlit. Jirka běhal občas vedle, ale spíše přebíhal prostředkem parku, aby mi mohl po každém půlokruhu nahlásit můj náskok. Ten se postupně snižoval, ale nikterak drasticky. Nakonec jsem díky dokonalé informovanosti malý náskok udržela a výkonem 56,482 km jsem na svém prvním ultrazávodě zvítězila. Do konce roku už jsem běžela jen oblíbený maratón na Kladně za 4:11.

Při vědomí úspěchu z prvního ultramaratonu, jsem se vrhla do zimního tréninku a naběhala na mě celkem velice slušné objemy. Připojila jsem navíc i běžky a začátek sezóny mi vyšel nad očekávání. V České Lípě jsem si zaběhla osobák v maratónu. K pokoření čtyř hodin sice scházely více než tři minuty, ale posun to byl významný. Dva týdny po maratónu v České Lípě jsem zaběhla pěkný čas na kopcovité padesátce v Mníšku pod Brdy. Sice také více než tři minuty nad pět hodin, ale snila jsem o tom, že bych na červnové rovinaté šestihodinovce mohla atakovat 60 kilometrů.

Před šestihodinovkou jsem si ještě stihla zaběhnout osobák v půlmaratónu a PIMko za 4:07. Šestihodinovka mi však zdaleka nevyšla podle mých představ. Nejprve jsem vzdala útok na 60 kilometrů, brzy nato vůbec atak svého osobáku a nakonec jsem (i díky Jirkově nepřítomnosti) těsně podlehla také v souboji o stupně vítězů.

Zklamaná ze svého výkonu 54,369 km i z umístění jsem začala domlouvat štafetu na Kladenskou čtyřiadvacetihodinovku. Nakonec to vypadalo, že jí skutečně poběžíme ve složení: já, Petr Sz. a Jirka. Petr však nakonec odřekl a Jirka si ve dvou na štafetu netroufl. Já jsem se však na dlouhé běhání dost těšila a navíc jsem prožívala v práci období velkých stresů (i spánek byl v posledním týdnu dost šizený) a potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Jak se říká, vymýt mozek :) . Rozhodla jsem se tedy, že si za peníze, které mi daroval táta k narozeninám, pořídím start na čtyřiadvacetihodinovce. Mé rozhodnutí: "Tak já to poběžím sama!" by mi už asi nikdo vymluvit nedokázal.

S Jirkou jsme vymysleli taktiku, že odběhnu 100 km, abych si stanovila svůj základní osobák, a potom se prostě půjdu prospat (nedostatek spánku při běhu na 24 hodin je dodnes mým největším nepřítelem) a až se probudím, uvidí se.

Ze začátku se mi běželo dobře. Jirka mi poradil, abych až po startu odběhnu z dohledu přihlížejících, přešla do chůze a řádně si kilometrový okruh prohlédla. Abych věděla, kde je jaká zatáčka, jaký hrbol, jaká díra. Zároveň bylo účelem této taktiky, nenechat se nikým vybláznit k přehnanému tempu. Do čela jsem se dostala až po téměř třech hodinách. Mou, pak už vlastně jedinou, konkurentkou v boji o první místo byla Renáta Bezděková. Já však stále myslela hlavně na tu stovku. Navíc, jak se blížila půlnoc, byla jsem stále více a více ospalá a kofeinové bonbóny pro řidiče zabíraly jen chvíli a já se polospící motala na okruhu. Nakonec jsem se na metu sta kilometrů dohrabala za necelých třináct a půl hodiny. Pak jsem si ještě obešla jedno kilometrové kolo, ve kterém jsem se převlékla do "spacího". Na Renátu jsem měla celkem solidní náskok. Ona je hlavně turistka, a tak dost chodila (nutno ovšem podotknout, že velice rychle - tipovala bych to někde kolem 6 km/h). Nicméně mi bylo jasné, že déle než hodinu, maximálně dvě můj náskok nemůže vydržet. Spánek mě ovšem natolik zmáhal, že mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. Ještě než mi dal Jirka pusu na dobrou noc, mi ale tajemně prozradil, že pokud, až se probudím, nebude mít Renáta větší náskok než 10 kilometrů, můžu ji ještě porazit.

Nevím, jak vypozoroval nebo vypočítal zrovna tuhle cifru, ale když jsem se po třech a půl hodinách spánku probrala, měla Renáta náskok opravdu deset kilometrů. Byla jsem celkem svěží (i když normálně potřebuji alespoň šest hodin spánku) a potom, co jsem během jednoho okruhu rozhýbala své ztuhlé nohy a posnídala, vydala jsem se do "stíhací jízdy".

Postupně jsem chodící Renátu několikrát předběhla. Poslední tři kilometry náskoku si ovšem nechtěla nechat vzít jen tak. Rozeběhla se a přestože já běhala rychleji, stahování ztráty bylo nekonečné. Snažila jsem se, pokud to šlo, udržet si na tváři úsměv. Přiznávám, hlavně když jsem Renátu předbíhala. Byl to takový malý psychologický souboj. Hodinu před koncem závodu jsem se na Renátu docvakla a když jsem si vybudovala menší náskok, už jsem ho jen do konce běhu hlídala. Nakonec Renátě ještě jedno kilometrové kolo odečetli, což ale nic nemění na tom, že to byl souboj skoro až do konce.

Pro vyčištění hlavy a odbourání neúměrného stresu z práce se 24 hodinovka osvědčila výtečně. Zatímco v pátek před závodem se mi v práci z nervů třásly ruce, hned v pondělí jsem nastoupila do práce, sice trochu pokulhávající, zato ale v dobré náladě a připravená k dalším pracovním úkolům.

Z tohoto souboje jsem vytěžila (vlastně za 20,5 hodiny) výkon 155,560 km, a protože bylo hned na podzim MS a ME v běhu na 24 hodin v Brně, i (stejně jako Renáta) nabídku reprezentace. O tom ale až příště...
lady koyama

7 komentářů:

  1. Obdivuju...všechny kdo dokážou uběhnout víc jak 1 000 metrů. Já dobíhám maximálně na vlak a i to mě zmáhá. Ultramaraton je pro mě něco tak vzdáleného jako dovolená na Neptunu...

    OdpovědětVymazat
  2. Zdravím Koyamovic rodinku.Také se připojuji k obdivovatelům ultramaratonců. Něco takového mě také láká. Ale až někdy..... :-)

    OdpovědětVymazat
  3. to Looney: Ultramaraton může být pro každého jiná vzdálenost. Pro jednoho vše delší než je klasický maratón, pro druhého vše delší než 1 km. Důležité je se přemoci a tu vzdálenost zdolat. ;)

    OdpovědětVymazat
  4. to vefis: Až do toho půjdeš, ozvi se. Věk už na to máš. :) Hlavně pamatuj!: Při ultramaratonech borci spí až od osmačtyřicetihodinovky. Takže si neber příklad z letošní 3COPovy šestihodinovky. :D

    OdpovědětVymazat
  5. To lady Koyama:Děkuji, věk už mám opravdu ultra ještě ten běh. Snad nebudu tak rychle usínat jako šípkovej Růženec 3COP :-). Tedy jestli si na to někdy troufnu.

    OdpovědětVymazat
  6. aj jaaj ja sa pripojim k ultramaratoncom, naozaj je to self-transcendence, no zatial mam stale pocit, ze mozem zrychlovat i na maratone, takze ked vek prikaze spomalit, ja prikazem predlzit:) dufam, ze buduci rok to dam pod 3 hodiny.btw velky obdiv, k tvojim vykonom!!!

    OdpovědětVymazat
  7. to phusick: Díky! Tak snad se za nějaký čas na dlouhé štrece potkáme. K tomu pokoření tříhodinové hranice držím palec.

    OdpovědětVymazat