čtvrtek 11. září 2008

MS veteránů v běhu do vrchu: Vyškrábat se na Slamník

Asi je jen málo sportovců, kteří by se nechtěli zúčastnit mistrovství světa. A když nemusíte plnit žádné limity, ani cestovat do jiné země, je to o to jednodušší. Co na tom, že jde o vaši nejméně oblíbenou disciplínu - vrchy. Příležitost zúčastnit se MS se prostě nezahazuje.
Proto i já stojím 6.9. v Dolní Moravě na startu 11,3 km s celkovým stoupáním 810 metrů. Starty jsou rozděleny podle jednotlivých kategorií s pauzou 20 minut. Na nás veteránské zobáky tak vychází třináctá hodina a čtyřicátá minuta. Počasí si dává opravdu záležet a snaží se nejspíš vyrovnat nějaký srpnový teplotní deficit. Na poznámku Petra Janového, že se jdou znemožnit, tedy musím odpovědět, že já si na znemožnění počkám, až bude větší vedro.
Hned kousek za startem je takový menší prďáček, na kterém jsem se na radu své ženy (taktéž nevrchařky) rozhodl šetřit. Není nic horšího než se na začátku jedenáctikilometrového závodu do vrchu zavařit. Stejně nevím, co mám od sebe očekávat. Nejdrsnější stoupání, které jsem v okolí bydliště schopen nasbírat, je asi 300 m na šesti kilometrech. Doufám tedy, že se najdou alespoň tři čtyři jedinci z kategorie, které za sebou nechám.
Pošetřím se tedy do kopečka Ms veteránů v běhu do vrchu 2008a postupně se mi skoro všichni vzdalují. Ve vzdálenosti několika desítek metrů přede mnou vidím Dušana (jehož přípravu jste mohli sledovat na behejcomáckých stránkách), jak se dostává před Monda, který je dnes také na startu. Já se držím Lenky Wiesnerové. Mám takový matný dojem, že běhá do vrchu dost často a tak doufám, že ví, jak na to. Kolem nás se pohybuje ještě jakási Novozélanďanka, podle čísla tuším, že se jmenuje Zoe.
Kolem druhého kilometru se nějakou dobu běží po rovině. Nutno ovšem podotknout, že po rovině nakloněné. Levá noha dopadá celou dobu níž, a tak mě brzy začíná bolet a tuhnout levé lýtko. K tomu všemu mě v tomto úseku Zoe dvakrát předběhne, vždy se zařadí přede mne a čert ví z jakého důvodu, vždycky zpomalí. Od teď už si na ni budu dávat pozor.
První kilometry jsou celkem dobré. Časy se pohybují okolo pěti minut na kilometr, plus minus třicet vteřin. No, spíš plus než minus. Pak se začne stoupat o něco radikálněji a časy se přehoupnou přes šest minut. Mond se mi postupně vzdaluje. Už je přede mnou, řekl bych, skoro o tři sta metrů.
Nějaké to převýšení máme za sebou, když nás stavitelé trati donutí seběhnout část sjezdovky. Seběhy mám jinak rád, ale při bězích do vrchu je doslova nenávidím. Je mi totiž jasné, že to, co jsem právě sestoupal, budu muset těžce vydřít nazpět. A po seběhu přichází místo, na které podle profilu budeme potřebovat lana, skoby a karabiny.
Nakonec to není tak úplně hrozné, ale strašné to je. Pohled do sjezdovky na mátožící se postavy ve mě skoro zabíjí touhu dostat se až úplně nahoru. Jdu. Když tak koukám před sebe, jdou téměř všichni. Mezi těmi, kteří nejdou, ale běží, je však také Mond. Je to borec. Je mi jen divné, že i tak se na něj pomalu dotahuju. Dnes jsem asi skutečně nasadil rychlou chůzi. Když pak Mondovi v cíli říkám, že v tomhle případě asi byla rychlejší chůze než běh, odpoví mi, že by chůzí vypadl z běžeckého rytmu. Taky to znám. Jen těžce se mi vždy rozebíhá, když už jednou začnu chodit. Tady jsem to ovšem risknul.
Pomalu se blíží konec této sjezdovky. Ivo Domanský s mikrofonem komentuje závod právě pod tímto kopcem. Já ovšem neslyším, co říká. Tlukot srdce, který mi naplňuje hlavu a téměř astmatický dech ho dokonale přehluší. Jde přese mě Zoe. Trochu jí uhýbám, aby se jí opět nezachtělo zpomalit.
Jen, co se vydrápeme nahoru, opět klesáme. Jen na chvíli. Pak zabočíme doprava a vychutnáme si část další sjezdovky. Odtud už je stoupání hodně vytrvalé. Časy na kilometr se přibližují osmi minutám. A někdy je i překračují. Nasazený trend ze sjezdovky trvá. Pomaloučku polehoučku se přibližuju k Mondovi. Kdyby si nevzal to výrazně zelené triko, ani bych ho neregistroval. Můj mozek totiž začíná být lehce zatmělý.
Monda dobíhám na místě, které by se dalo při velké dávce představivosti nazvat rovinkou. Alespoň čas na kilometr 5:19 by tomu mohl napovídat. Nevím, jestli se Mond zavěsil nebo ne. Kročeje za sebou slyším i trochu štěrku občas někam odlétne, ale nepředběhl jsem jen Monda. Pohybovalo se tu vícero běžců. Alespoň doufám, že nešlo o halucinace z výškové nemoci.
Proběhneme kolem občerstvovačky a od ní nás posílají, jak jinak, než do kopce. Tenhle kilometr bude solidně přes osm. Lesáci totiž měli nejspíš pocit, že členitost tratě není dostatečná, a tak vyhloubili přes celou šíři hrbolaté a kamenité cesty jakési strouhy. První z nich přeskočím. Tak znavený, jak se po tom jednom skoku cítím, jsem ale nebyl ani po přeskocích vodního příkopu při stýplu. Další už tedy probíhám. Nevím, kolik těch příkopů bylo. Někteří tvrdily že patnáct, jiní že dvacet. Já bych byl ochoten se hádat, že jich bylo minimálně sto. Prostě nebraly konce.
Pak dobíhám na místo, kde už lesáci dostali rozum a i příroda trochu roztáhla vrstevnice. To ovšem trvá jen půl kilometru (možná šest set metrů). Poslední čtvrtka opět stojí za to. Kamenitý chodníček vedoucí k vrcholu. Už potřetí dnes používám k přesunu místo běhu chůzi. Někoho ještě předcházím, i když časy jednotlivých stovek vypadají děsně (400-300m do cíle: 1:00 min.; 300-200m: 1:26 min.; 200-100m: 1:29 min.). Myslím, že jde přede mě Zoe a mám pocit, že předcházím i Milana Kalouska, a znovu jen doufám, že nejde o přeludy z horské nemoci. Pak jí uvidím. Cílovou bránu. Rozebíhám se a závěrečnou stovku přeci jen mohu zařadit mezi běžecké (33,7 s). Za cílem padám na zem a lapám po kyslíku. Zřejmě tu bude řidší vzduch. Pak se teprve můžu podívat na stopky, které hlásí 1:11:42. Čas jsem odhadoval zhruba o dvě minutky lepší, ale z 36. místem ze 49 běžců v kategorii jsem nad míru spokojen.
Všude okolo teď čtu nadšené ohlasy k organizaci MS. Ne, že bych měl zcela opačný názor, ale mé pocity z organizace jsou spíše rozpačité. Prezentace proběhla rychle bez jakýchkoliv problémů. Ovšem se startovní taškou už taková spokojenost nebyla. A to nejen s designem samotné tašky Taška(chápu, že je na ní přítomen sponzor, ale představoval bych si, že na ní bude také nějak znát, že byla přidělena právě k MS), ale i jejím obsahem. Chyběli mi v ní zásadní informace. Program, mapka trati, převýšení, prostě vše, co jsem musel hledat jen na nástěnkách. Navíc je docela ostuda dostat (byť od sponzora) prošlou tyčinku. Zjistil jsem to, až když jsem jí do sebe tři čtvrtě hodiny před závodem natlačil. Nicméně jsem se nad touto maličkostí spíš pousmál s tím, že budu mít alespoň výmluvu, když se mi závod nevyvede. :o)
Trať závodu byla nejspíš opravdu mistrovská. Já bych sice snesl trochu méně sjezdovek, ale jak jsem uvedl, nejsem vrchař. Přesto jsem byl s tratí vlastně spokojen. Byla pestrá, zajímavá, rozhodně bude na co vzpomínat. A co teprve rozhledy ze samotného cíle. Absolutně úchvatné. Zalitoval jsem, že neběhám s foťákem. Na druhou stranu velkým průšvihem bylo občerstvení v cíli. Na samotném vrcholu jsem dostal hlt ionťáku s tím, že když sestoupím o čtyři sta metrů níže, tak dostanu vodu. Sestoupili jsme s Mondem o ty čtyři stovky metrů níže a voda nikde. Vysušený jako treska jsem blahořečil Mondovi, že si nahoru kromě věcí na převlečení poslal i pití. Půlku jsem mu vyžahl a směřovali jsme k další vodě, která měla být o x-set metrů níže. Nebýt Monda má spokojenost s dosaženým výkonem by rychle vyprchala (díky, Tome). Všudypřítomné borůvky by mi určitě nestačily. Na další občerstvovací stanici už byl velký výběr...až na vodu. Prolil jsem se tedy ionťákem, rozloučil se s Mondem a směřoval za šipkou ke sběrnému autobusu. Sestup po sjezdovce a lesem ke stanici autobusu trval přes třicet minut. Možná kdybych to vzal druhou sjezdovkou byl bych za ten čas skoro zpět na startu. U stanice busu bylo možné si v infocentru zakoupit i vodu. Tady musím poděkovat dalšímu dobrodinci, Garethu Daviesovi, který mi vodu koupil. Já s penězi neběhám a poslat si je nahoru mě vážně nenapadlo. Ani netušíte, jak moc jsem po té vodě toužil. Jakobych právě přešel Saharu.
Důležitá by pro mě byla i památka na tenhle závod. Očekával bych v cíli doběhovou medaili. A myslím, že nejen já. Klidně bych si za ní i pár kaček připlatil. Mnozí z nás kvůli nějaké památce takové akce běhají. Já jsem totiž ani nedoufal, že dopadnu tak dobře. Natož abych zvažoval umístění, za které by mi medaile náležela. Navíc mám takový dojem, že jeden čas pořadatel účastnické medaile dokonce sliboval.
A poslední drobnost. Nevím, proč v českých krajích stále panuje mýtus, že nejlepším jídlem pro běžce po vyčerpávající zátěži je guláš se čtyřmi (popřípadě s chlebem). Nejsem vegetarián, ale uvítal bych raději nějaké těstoviny, popřípadě vývar. Navíc po tom mistrovském guláši jsem se po.... tak nehorázně, že jsem málem nedojel domů.
Přes všechny výhrady jsem moc rád, že taková akce u nás proběhla a že jsem jí mohl běžet. Už proto, že to byl závod s přívlastkem MS a také proto, že to byl náročný závod a já se musel hodně překonávat. A se svým výkonem (i svým sebepřekonáváním) jsem opravdu spokojený.
koyama

17 komentářů:

  1. Opravdu hezký výsledek. Taky bych chtěl někdy předběhnout Monda. Jenže von je na krátkých závodech moc rychlý a na ironmana ho nejsem schopen dostat:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak nějak se mezi řečí zmínil, že by chtěl něco delšího jet. Tak možná, když se budeš ještě snažit... :o)

    OdpovědětVymazat
  3. Pěkně jsi to napsal! Aspoň vím, jak to probíhalo. Já si od výběhu sjezdovky pamatuju už jen to, jak jsem se chvíli snažil se tě udržet. Ale nedělní závod na Sněžník už jsem si užil. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Příští rok máš šanci, vl001. :-) Ještě jeden maraton příští neděli a pak kupuju kolo. Na kterém ironmanovi mi to chceš natřít? Vyber nějaký pěkný závod a hlavně, ať neprší! Možná přijde i Koyama! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Seš frajer Monde, žes dal i Kraličák (a ještě sis ho užil). To já teď nechci nějakou dobu kopce ani vidět.A na ironmana koyama raději pošle svou lady. :o)

    OdpovědětVymazat
  6. Gratuluji oběma zmíněným k úspěšné účasti na MS.Slovenská triatlonová hvězda, Karol Džalaj, také běhá hodně do kopce. Prý je to skvělá příprava na běh i cyklistiku zároveň. Už se těším na společné soupeření, třeba na začátek 1/2 IM V Litovli.

    OdpovědětVymazat
  7. 2 Mond - příští rok plánuji Moraviamana a pak se uvidí. Když bude chuť, tak třeba něco menšího zahraničního.Takže se těším v červnu s Otrokovicích na setkání na startu s Mondem, Koyamou i lady:-)

    OdpovědětVymazat
  8. Jestli ironman, pak Moraviaman. Ale v případě, že se v Otrokovicích postaví na start jak koyama, tak i lady koyama, pak jedině ve štafetě. Najet cyklistické kilometry je časově moc náročné na to, abychom to stihli oba.

    OdpovědětVymazat
  9. A proč chcete jezdit nějaké kilometry? Vždyť je to jen 180km skoro po rovince:-) To se dá jet i z pár kilometrů, třeba ze 600. Osobní zkušenost:-) Těch pár hodin najdete:-)))Štafety měly letos posunutý start. Trochu tím ztrácí kouzlo, sólo štafeta je mnohem lepší volba:-)

    OdpovědětVymazat
  10. Tak nejdřív půlka v Litovli a pak celý IM 20.června v Otrokovicích. To není špatný plán. To kolo mě taky děsí - ale když Vl001 říká, že stačí 600 kilometrů, budu mu věřit ... a raději plavat. :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Že já hlupák se vždycky nechám vtáhnout do téhle ironmanské debaty. :o)I když přijmu za svou Tvou myšlenku, vl001, že na úvod je takové rozplavání, ve kterém je důležité nedostat křeče a na závěr je trochu rychlejší turistika sem tam proložená příjemným klusem, pořád tu zůstává kolo, jehož kilometry je potřeba dostat do nohou. A nejen do nohou, ale i do zadnice. :o) Skoro bych se vsadil, že si v některém roce najel na kole větší objem, než já za celý život. Takže to máš v nohou a pak Ti stačí těch šest set. Ty já letos už skoro mám, ale víc než šedesátku bych bez totálního vyčerpání neujel. :o)

    OdpovědětVymazat
  12. tak říkáte, že staší 600km na kole, jo, tak do toho jdu.ten litovel vidím reálně, ale celý bych dal až v srpnu. Koyamo jdeme dotoho, ne?!

    OdpovědětVymazat
  13. I ty, Dane. :o)Nastíním tu Vám všem jednoduchou úměru. Na maratón potřebuju běhat zhruba půl roku přes 200km měsíčně, t.j. cca pětinásobek tratě. Když tu samou rovnici použiju na 180 km na kole a případně i trochu uberu, vychází mi těch tady několikrát zmiňovaných 600 km. Jenže měsíčně, po dobu alespoň půl roku. A přes to vlak nejede. :o)

    OdpovědětVymazat
  14. A proč je důležité při plavání nedostat křeče?? Dá se to dokončit i s nimi:-)V té další úvaze je chyba. Kolo funguje trochu jinak než běh. A i kdyby ne, nejde ti o to dosáhnout skvělého času, jen překonat vzdálenost - kolik potřebuješ naběhat na to, abys UŠEL maraton? Nic. Kousek běžíš, zbytek dojdeš, do šesti hodin úplně v pohodě. Na ironmana je limit 16 či 17 hodin. Na kolo je tolik času, že slabého cyklistu může leda tak bolet zadek. To snad přežije:-) Ale může jet tak pomalu, že to vlastně není pro svaly žádná zátěž...600km určitě není ideál, nicméně stačí:-). 2000km je lepších. I proto není Moraviaman úplně nejlepší volba, je dost brzy v roce a je proto potřeba brzy (březen)začít jezdit. Pokud to nechcete odfláknout jako já:-) A já to klidně odfláknu, protože ani při najetí 6000km bych už na nejlepší neměl:-) Nezapomeňte, že kdysi ironmana běžně absolvovali třeba plavci v rámci letní kondiční přípravy. Našel jsem si pár takových výsledků:-) Prakticky bez běžecké a cyklo přípravy. Nedělejte z toho vědu, jak je někdo sportovec jako my, zvládnout se to dá:-)

    OdpovědětVymazat
  15. No, na druhou stranu mám nachozené nějaké pochoďáky, a tak mě nohy po třiceti kilometrech chůze nijak zvlášť nebolí. Ale po třiceti kilometrech na kole mě vždycky bolí dost.

    OdpovědětVymazat
  16. No, já bych tu přípravu viděl někde mezi Koyamou a Vl001. Nerad bych se ze svého prvního IM dával půl roku dohromady. Ale na druhou stranu, 200km měsíčně jsem zatím uběhl jen dvakrát. :-) Zkusil bych v zimě co nejvíc běhat a plavat a budu doufat, že na jaře bude pěkně, abych se co nejvíc přiblížil těm 2000km. Červen je sice dost brzo, ale jak se znám, kdybych se připravoval až na srpen, sednu na kolo nejdříve v květnu. Cíle, které jsou dál, než půl roku dopředu, jsou pro mě spíš takové náměty na přemýšlení před spaním. Ale ne motivace k tréningu. :-)

    OdpovědětVymazat
  17. Ten červnový IM v Otrokovicích není moc brzo, pokud se nepřipravuju na PIM v půlce května. To se to potom trochu tluče. Za měsíc se moc kolo nedožene.V srpnové Niře je skoro jistý neopren, kolo je o 5 km kratší a běží se částečně ve stínu. Po všech stránkách je to rychlejší, pokud nebude 35,6°C jako letos. Příští rok bude možná na výběr i Praha dle Vlada Barana:\"...že na budúci rok v prvý augustový víkend bude v Prahe Bigman ako ME v dlhom triatlone, takže je dosť možné, že s našim tradičným termínom budeme musieť niečo spraviť...\"http://www.etriatlon.cz...iste.html

    OdpovědětVymazat