Počasí, že by vzteklého psa nevyhnal a já stojím na startu běhu do vrchu, od něhož můžu čekat cokoliv, jen ne snadnou záležitost. 2100 m běhu z Horní Blatné na Blatenský vrch s převýšením zhruba 140 metrů.
Říkám si, že nesmím přepálit. I když po pár metrech vyběhneme z fotbalového hřiště na úzkou pěšinu a jak to tak obvykle bývá, když to pořádně nenakopnu, bude přede mnou hromada lidí, kteří jsou pomalejší a brzy mě budou brzdit. Přesto nesmím přepálit.
Jenže člověk míní a okolnosti mění. Když se před Vámi ocitne dívčina v riflích a zimní bundě, prostě Vás to chladným nenechá. Nasprinutuju tedy alespoň zatáčku z fotbalového hřiště. To se mi však brzy vymstí. Stačí přeskočit pár příkopů, seběhnout jeden kopeček, proběhnout několik louží, vymáchat nohy v nějakém tom bahně a v prvním stoupání se cítím, jakoby se mi zadřel motor. Tisíckrát si můžu říkat, že letos na kopce mám, ale když není síla, tak toho ani psychika moc nesvede.
Běžci se přede mě ženou jeden za druhým. Utěšuju se tím, že to jsou většinou tací, kteří běžně přede mnou končívají. Navíc jsem stále ještě po nemoci. Tak proč se hnát s nimi, že? Nějak mi tohle myšlení pomáhá a nohy se přeci jen postupně rozebíhají. Že by přeci jen ta psychika nějaký vliv měla? Špuntovky, které jsem si vzal, nejsou na tenhle kamenitý terén zrovna ideální, ale já doufám, že v závěrečném stoupání přijdou vhod.
Teď je stoupání celkem pozvolné, ale vím, že to nejhorší nás čeká těsně pod vrcholem. Brzy odbočíme lehce doleva a chvíli běžíme po vrstevnici. No skoro. :o) Předběhne mě Jirka W. a spolu s Alenou K. mi začínají utíkat. Brzy se však opět zahustí vrstevnice a Jirka sem tam změní běh v chůzi. Doháním ho, předbíhám ho, a kousek mu utíkám. S Alenou je to ovšem horší. I v té mlze na nás totiž vykoukla rozhledna, a tak je jasné, že se blíží cíl. Všichni ze sebe ždímou i to poslední, co v nich zbylo. Taky se trochu zmáčknu. Předběhnu ještě jednoho jdoucího a v závěrečných metrech se dotáhnu na Alenu. Dobíháme bok po boku.
Pořadatel měl ovšem nějak šejdrem postavenou cílovou kameru a odsoudil mě ve výsledcích ke ztrátě jedné vteřiny za Alenou. Je klidně možné, že jsem doběhl pár centimetrů za ní, ale vteřina to tedy rozhodně nebyla. Ale to je jedno. Časem 10:52 jsem rychlejší než loni, rychlejší než v roce 2002, jen v roce 2006 jsem tu běžel 10:12. Ovšem letos po nemoci, myslím, dobrý.
Ještě jednou výsledky. Slušným fotkám bránila mlha hustá tak, že by se dala krájet.
Jenže člověk míní a okolnosti mění. Když se před Vámi ocitne dívčina v riflích a zimní bundě, prostě Vás to chladným nenechá. Nasprinutuju tedy alespoň zatáčku z fotbalového hřiště. To se mi však brzy vymstí. Stačí přeskočit pár příkopů, seběhnout jeden kopeček, proběhnout několik louží, vymáchat nohy v nějakém tom bahně a v prvním stoupání se cítím, jakoby se mi zadřel motor. Tisíckrát si můžu říkat, že letos na kopce mám, ale když není síla, tak toho ani psychika moc nesvede.
Běžci se přede mě ženou jeden za druhým. Utěšuju se tím, že to jsou většinou tací, kteří běžně přede mnou končívají. Navíc jsem stále ještě po nemoci. Tak proč se hnát s nimi, že? Nějak mi tohle myšlení pomáhá a nohy se přeci jen postupně rozebíhají. Že by přeci jen ta psychika nějaký vliv měla? Špuntovky, které jsem si vzal, nejsou na tenhle kamenitý terén zrovna ideální, ale já doufám, že v závěrečném stoupání přijdou vhod.
Teď je stoupání celkem pozvolné, ale vím, že to nejhorší nás čeká těsně pod vrcholem. Brzy odbočíme lehce doleva a chvíli běžíme po vrstevnici. No skoro. :o) Předběhne mě Jirka W. a spolu s Alenou K. mi začínají utíkat. Brzy se však opět zahustí vrstevnice a Jirka sem tam změní běh v chůzi. Doháním ho, předbíhám ho, a kousek mu utíkám. S Alenou je to ovšem horší. I v té mlze na nás totiž vykoukla rozhledna, a tak je jasné, že se blíží cíl. Všichni ze sebe ždímou i to poslední, co v nich zbylo. Taky se trochu zmáčknu. Předběhnu ještě jednoho jdoucího a v závěrečných metrech se dotáhnu na Alenu. Dobíháme bok po boku.
Pořadatel měl ovšem nějak šejdrem postavenou cílovou kameru a odsoudil mě ve výsledcích ke ztrátě jedné vteřiny za Alenou. Je klidně možné, že jsem doběhl pár centimetrů za ní, ale vteřina to tedy rozhodně nebyla. Ale to je jedno. Časem 10:52 jsem rychlejší než loni, rychlejší než v roce 2002, jen v roce 2006 jsem tu běžel 10:12. Ovšem letos po nemoci, myslím, dobrý.
Ještě jednou výsledky. Slušným fotkám bránila mlha hustá tak, že by se dala krájet.
Na Blateňáku hustá mlha? Jak se to mohlo jenom stát? :-)Máte hezký a zajímavý blogček!
OdpovědětVymazatFakt nevím, jak se to mohlo stát. :o) Ale přísahám: Už jsem tenhle závod běžel za husté chumelenice, za děsného lijáku, kdy se na nás pod vrcholem valily proudy vody a bahna, už jsem se smekal i na namrzlých kamenech, ale mlhu jsem tu ještě nezažil.A na oplátku: Máš nádherné fotky nám milých krajů, Flee.
OdpovědětVymazat