Tak stojím po čtrnácti dnech nicnedělání (když tedy nepočítám předvčerejší provětrání rotopedu na volnoběh a včerejší tříkilometrové popoběhnutí, jen abych zjistil, jestli mě nohy ještě unesou) opět na startu běžeckého závodu.
Svůj cíl, který se mi myslím i podařilo celkem splnit, jsem nastínil už v názvu příspěvku. Opatrně rozeběhnout, nikam se moc nehnat a pokud by to šlo, nezaběhnout na 9,3 km dlouhé trati Slavkovského podzimního krosu svůj nejhorší čas (který byl doposud 42:33).
Udělalo se krásné podzimní počasí, slunce vybarvilo nebe do šmolkova, ale nesvědčí to mně, co by nabalené pumpě. Svlékám tedy bundu, bez které mi ovšem v lese, kam slunce nedosáhne, bude chladno. Budu to muset vydržet. Nemoc je podle všeho zažehnána, tak snad to dobře dopadne.
Vyrážím opravdu opatrně. Držím se za týmovým kolegou Jirkou K., což jsem avizoval už před startem. Mnozí mi radili, abych si závod odběhl skutečně rekreačně. Slíbil jsem jim, že si to tedy s Jirkou K. odběhnu rekreačně. Jirkovi se tahle hláška moc nelíbila, tak jsem dal slib ještě také jemu, že pokud pro mě bude příliš tvrdým oříškem, louskat ho nebudu.
Ale zpátky na trať. Do uší se mi line z MP3 playeru příjemná relaxační hudba, sem tam proložená nějakým pomalejším tuctucem. Prostě vše pro to, abych nepřepískl tempo. V polovině prvního okruhu se dostávám před Jirku a ke konci okruhu se mu začínám vzdalovat.
Už ve druhém kole se opět ocitám v běžeckém vakuu. Přede mnou příliš mnoho desítek metrů bojují o vítězství v kategorii šedesátníku Manfred s Vencou a za mnou také dost daleko Jirka. Snažím se tedy držet hlavně tempo. Nezpomalovat, ani zbytečně nezrychlovat. Podle mezičasů se to celkem daří.
Maličké vytvrdnutí nastane ve třetím kole, ale úspěšně to napravím mírným zrychlením na jeho konci. Nějaké ta porce ega ve mně totiž zůstala, a tak přejdu od kochání s
podzimní přírodou a meditace za pohybu k svižnějšímu běhu. Nenechám se přece předběhnout vítězem o celý okruh.
Zbývá ještě poslední kolo a do něj vbíhám celkem čerstvý. Tedy alespoň pokud se dechu týká. Přeci jen nohy už trochu máslovatí, prodělaná nemoc a tréninkový výpadek je na nich znát. Přesto po pěti minutách protahuju krok a zrychlením se pokouším splnit i druhý (nikoliv však zcela bezvýznamný) cíl. Tedy být rychlejší než 42:33. Nakonec se to za pomoci již zmiňovaného protažení kroku a taky drobného finiše v závěrečné dvoustovce daří o tři vteřiny. Pravda loni, kdy jsem zdejší zmiňovaný PW zaběhl, jsem byl také po nemoci. Ovšem jen po lehké viróze. Letos mě potěšily hlavně vyrovnané mezičasy. Ve srovnání s loňskem je jejich vyrovnanost ještě umocněná. (Jen tak pro zajímavost uvádím taky mezičasy z roku 2004, tedy z roku s mou nejlepší formou.)
2300m 10:35 10:36 9:39
2300m 10:40 10:41 9:36
2350m (cca 50m do cíle) 10:31 10:58 9:14
Udělalo se krásné podzimní počasí, slunce vybarvilo nebe do šmolkova, ale nesvědčí to mně, co by nabalené pumpě. Svlékám tedy bundu, bez které mi ovšem v lese, kam slunce nedosáhne, bude chladno. Budu to muset vydržet. Nemoc je podle všeho zažehnána, tak snad to dobře dopadne.
Vyrážím opravdu opatrně. Držím se za týmovým kolegou Jirkou K., což jsem avizoval už před startem. Mnozí mi radili, abych si závod odběhl skutečně rekreačně. Slíbil jsem jim, že si to tedy s Jirkou K. odběhnu rekreačně. Jirkovi se tahle hláška moc nelíbila, tak jsem dal slib ještě také jemu, že pokud pro mě bude příliš tvrdým oříškem, louskat ho nebudu.
Ale zpátky na trať. Do uší se mi line z MP3 playeru příjemná relaxační hudba, sem tam proložená nějakým pomalejším tuctucem. Prostě vše pro to, abych nepřepískl tempo. V polovině prvního okruhu se dostávám před Jirku a ke konci okruhu se mu začínám vzdalovat.
Už ve druhém kole se opět ocitám v běžeckém vakuu. Přede mnou příliš mnoho desítek metrů bojují o vítězství v kategorii šedesátníku Manfred s Vencou a za mnou také dost daleko Jirka. Snažím se tedy držet hlavně tempo. Nezpomalovat, ani zbytečně nezrychlovat. Podle mezičasů se to celkem daří.
Maličké vytvrdnutí nastane ve třetím kole, ale úspěšně to napravím mírným zrychlením na jeho konci. Nějaké ta porce ega ve mně totiž zůstala, a tak přejdu od kochání s
podzimní přírodou a meditace za pohybu k svižnějšímu běhu. Nenechám se přece předběhnout vítězem o celý okruh.Zbývá ještě poslední kolo a do něj vbíhám celkem čerstvý. Tedy alespoň pokud se dechu týká. Přeci jen nohy už trochu máslovatí, prodělaná nemoc a tréninkový výpadek je na nich znát. Přesto po pěti minutách protahuju krok a zrychlením se pokouším splnit i druhý (nikoliv však zcela bezvýznamný) cíl. Tedy být rychlejší než 42:33. Nakonec se to za pomoci již zmiňovaného protažení kroku a taky drobného finiše v závěrečné dvoustovce daří o tři vteřiny. Pravda loni, kdy jsem zdejší zmiňovaný PW zaběhl, jsem byl také po nemoci. Ovšem jen po lehké viróze. Letos mě potěšily hlavně vyrovnané mezičasy. Ve srovnání s loňskem je jejich vyrovnanost ještě umocněná. (Jen tak pro zajímavost uvádím taky mezičasy z roku 2004, tedy z roku s mou nejlepší formou.)
letos: loni: 2004:
2350m (cca 50m náběh) 10:44 10:18 9:272300m 10:35 10:36 9:39
2300m 10:40 10:41 9:36
2350m (cca 50m do cíle) 10:31 10:58 9:14
koyama
Žádné komentáře:
Okomentovat