V sobotu (4.10.) jsem úspěšně splnil první třetinu své půlmaratónské mise. No a po 1.třetině - alespoň v hokeji to tak chodí - následuje přestávka. Mimo jiné jsem také psal, že se nebudu vyhýbat regionálním krosům. A tak jsem se cíleně nevyhnul Běhu okolo Panorámy v Jáchymově.
7,2 kilometrů dlouhý a vcelku dost náročný kros začíná na místním fotbalovém hřišti. Hned za ním se ovšem trasa velmi rychle a rapidně zúží. Její propustnost je na tomhle místě jeden člověk...a někdy ani to ne. Každý rok jsem se tu tedy hnal dopředu. (Ostatně psal jsem o tom už loni.) Letos ovšem zůstávám spíše na chvostu startovního pole. Přesto před sebou vidím běžce, dle jejichž výkonnosti běžím úvod příliš rychle. Ale možná rozeběhli také opatrněji, utěšuju se.
Od branky vystoupáme krkolomné stoupáníčko, traverzem plným kořenů, kamenů a podobných lahůdek přeběhneme kousek dál a krátkým veleprudkým klesáním sotva brzdíme před prázdným bazénkem. No a protože jsme v horách, nemůže nás čekat nic jiného než stoupání. Zatím jen krátké, po silnici. Na vrcholku tohoto stoupání... Hádejte co? Ano. Zákonitě opět klesání. Ne zrovna mírné a v něm prudká zatáčka.
Vbíháme opět do terénu a přede mnou stále titíž běžci, kterých bych se po včerejším Horském půlmaratónu asi neměl držet. Trochu mě utěšuje, že většina jich má za sebou stejný sobotní závod jako já. A také to, že se mi pozvolna vzdalují. Brzy už mám na dohled jen Jindru Mikeše a Petra Ocetníka. Jindra se nejspíš hodně po včerejšku šetři,
protože jindy jdou rozdíly mezi námi do minut.
Terén se dovlní až pod lanovku na Klínovec a odtud padáme dlouhým klesáním po asfaltové cestě až do Jáchymova. Z kruhového objezdu odbočíme do ulice se stoupáním, které se mi až do loňska zdálo děsné. Do Dvořákovy ulice. Není to tak, že by ono stoupání letos bylo jednodušší. Pořád je to zhruba 50 výškových metrů na pěti stech metrech. Ale prostě jsem už letos absolvoval horší.
Právě v tomhle stoupání se pomalu ale jistě začínám přibližovat Jindrovy s Petrem. Jindra ovšem s vidinou blížícího se cíle výrazně zrychlil, zatímco Petr začal trochu vyvadat. Až k cíli se běží zvlněným terénem, ale po tom, co už máte v nohách, vám každý malý kopeček připomíná stoupání na Mont Blanc.
Petra dotahuji v otočce u skalky a věším se za něj. Momentálně na víc nemám. Potřebuju si trochu odpočinout, ale Petr zdá se chytil druhou mízu a já za ním sotva plandám. Vyplandám za ním na nejvyšší bod závodu a pomalu začínám střádat síly k jeho předběhnutí. Vím, doteďka jsem plandal za ním, nevystřídal a teď ho chci smáznout. Ale já se chystám mu vrátit porážku z včerejšího půlmaratónu. :o)
V náběhu do seběhu (hmm! lepší větu jsem fakt nevymyslel) nastupuju a za chvíli mám komfortní náskok, který hlídám po celý seběh a také po celý krkolomný oběh fotbalového stadiónku. Čas 32:16 je slušný, už jsem tu měl i horší. Jen nějak nedokážu pochopit, jak jsem v roce 2004 mohl stejnou trať pokořit v čase pod 30 minut.
Pokud si chcete podrobněji prohlédnout trasu na fotografiích, můžete se kouknout na článek z loňska.
Od branky vystoupáme krkolomné stoupáníčko, traverzem plným kořenů, kamenů a podobných lahůdek přeběhneme kousek dál a krátkým veleprudkým klesáním sotva brzdíme před prázdným bazénkem. No a protože jsme v horách, nemůže nás čekat nic jiného než stoupání. Zatím jen krátké, po silnici. Na vrcholku tohoto stoupání... Hádejte co? Ano. Zákonitě opět klesání. Ne zrovna mírné a v něm prudká zatáčka.
Vbíháme opět do terénu a přede mnou stále titíž běžci, kterých bych se po včerejším Horském půlmaratónu asi neměl držet. Trochu mě utěšuje, že většina jich má za sebou stejný sobotní závod jako já. A také to, že se mi pozvolna vzdalují. Brzy už mám na dohled jen Jindru Mikeše a Petra Ocetníka. Jindra se nejspíš hodně po včerejšku šetři,
protože jindy jdou rozdíly mezi námi do minut.Terén se dovlní až pod lanovku na Klínovec a odtud padáme dlouhým klesáním po asfaltové cestě až do Jáchymova. Z kruhového objezdu odbočíme do ulice se stoupáním, které se mi až do loňska zdálo děsné. Do Dvořákovy ulice. Není to tak, že by ono stoupání letos bylo jednodušší. Pořád je to zhruba 50 výškových metrů na pěti stech metrech. Ale prostě jsem už letos absolvoval horší.
Právě v tomhle stoupání se pomalu ale jistě začínám přibližovat Jindrovy s Petrem. Jindra ovšem s vidinou blížícího se cíle výrazně zrychlil, zatímco Petr začal trochu vyvadat. Až k cíli se běží zvlněným terénem, ale po tom, co už máte v nohách, vám každý malý kopeček připomíná stoupání na Mont Blanc.
Petra dotahuji v otočce u skalky a věším se za něj. Momentálně na víc nemám. Potřebuju si trochu odpočinout, ale Petr zdá se chytil druhou mízu a já za ním sotva plandám. Vyplandám za ním na nejvyšší bod závodu a pomalu začínám střádat síly k jeho předběhnutí. Vím, doteďka jsem plandal za ním, nevystřídal a teď ho chci smáznout. Ale já se chystám mu vrátit porážku z včerejšího půlmaratónu. :o)
V náběhu do seběhu (hmm! lepší větu jsem fakt nevymyslel) nastupuju a za chvíli mám komfortní náskok, který hlídám po celý seběh a také po celý krkolomný oběh fotbalového stadiónku. Čas 32:16 je slušný, už jsem tu měl i horší. Jen nějak nedokážu pochopit, jak jsem v roce 2004 mohl stejnou trať pokořit v čase pod 30 minut.
Pokud si chcete podrobněji prohlédnout trasu na fotografiích, můžete se kouknout na článek z loňska.
koyama
Žádné komentáře:
Okomentovat