Pěkně nám přituhlo. Rozjásaný štiplavý mráz mě překvapil jako málokdy. Zaskočil mě, skoro jako silničáře každý rok zaskočí zima.
Přesto jsem naložil Dášu i Matouše do auta, dojeli jsme do Aše, tam nabrali ještě švagrovou s neteří (to abychom měli hlídání pro Matese) a tradáá do Františkových Lázní.
Start Vánočního běhu byl odložen o celou půlhodinu a tak jsme všichni promrzli jak pověstná sobolí lejna. V 10.30 konečně práskla kapslíkovka a my od restaurace Miláno vyrazili. Mám často problémy s přepálením začátků, ale vlastně si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem přepálil takhle moc. Jenže jak to má člověk udělat jinak, když kousek před ním běží jeden z organizátorů, s kterým se člověk na závodech pravidelně prohání a taky Blanka Jiráňová, které člověk donedávna taky s přehledem stačíval.
Trochu mě děsí, že vlastně běžím v čelní skupince, byť hodně početné. Předpokládám totiž, že ti první dají rovinatých deklarovaných 5,6 km k osmnácti minutám. Třeba se šetří, říkám si. Brzy mi však dochází, že to jsou pouze plané naděje. Skupinka mě vyplivne jako vesmírná stanice nepotřebný odpad a já se ocitám ve vzduchoprázdnu. Alespoň mi to tak připadá. Nějak se mi nedostává kyslíku a nevíc nikde nikdo. Tedy alespoň nikdo přede mnou, abych se mohl chytit. Za sebou nějaké supění, funění a dupání slyším.
Přes kemp Jadran dobíháme k rybníku Amerika (to abych dovysvětlil slova v nadpisu) a tady mě předbíhá Jirka Vyšín. Zkouším se ho čapnout, ale moc dlouho to nevydržím. Zalomíme to kolem zoo koutku a teď už pelášíme rovnou za Frantíkem.
Jirka se mi vzdaluje, ale za sebou slyším další kročeje. Dumám, kdo další mě ještě může zezadu sebrat. Docházím k celkem vysokému číslu potenciálních sběračů a raději nad tím přestávám přemýšlet. Až mě předběhne, tak ho uvidím.
Po chvíli se běžec objevuje na mé úrovni. Najednou mě zaplaví vlna energie. Je mi jasné, že hustey bojuje někde daleko přede mnou o vítězství, ale další runblogger už mě nepředběhne. :o) Chvíli běžíme bok po boku a když uvidím most označující vlastně poslední zatáčku před dlouhatanánskou cílovou rovinkou, protáhnu krok a z dvojičky se utrhnu. Ten konec jdu skoro nadoraz. Ostrý mráz mi škrábe plíce, ale já nepolevuju a zdá se, že se i přibližuju dalším běžcům. Nakonec se ale ukazuje, že i dlouhatanánská rovinka může být někdy setsakramentsky krátká. :o) Na víc, než na mé přiblížení, prostě nestačila.
Čas 21:52, ve kterém jsem doběhl, je zlepšením mého zdejšího osobáku skoro o minutu. A přestože skoro všechny GPSky naměřili délku závodu pouhých 5,3 km, tak tempo 4:07/km je snad předzvěstí lepších běžeckých zítřků v roce 2009. Navíc mě těší i umístění. 8. z 19 v kategorii a 16. z 55 absolutně.
Dáša, na to že se teprve rozebíhá po zranění, neběžela vůbec špatně. Rozhodně jsem jí nedal onu obligátní minutu na kilometr, jejíž zásluhou pak vyhrávám náš rodinný souboj. Nejspíš budeme muset zasednout k zelenému stolu :o), protože minutový handicap začíná být neúnosný. Víceméně se k němu dopracuji jen výjimečně a většinou spíše čirou náhodou.
No a po dalším dlouhém mrznutí při čekání na vyhlášení, rovnou do plaveckého bazénu zdejšího Aquafora způsobit si nějaké ty lýtkové křeče. :o)
Start Vánočního běhu byl odložen o celou půlhodinu a tak jsme všichni promrzli jak pověstná sobolí lejna. V 10.30 konečně práskla kapslíkovka a my od restaurace Miláno vyrazili. Mám často problémy s přepálením začátků, ale vlastně si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem přepálil takhle moc. Jenže jak to má člověk udělat jinak, když kousek před ním běží jeden z organizátorů, s kterým se člověk na závodech pravidelně prohání a taky Blanka Jiráňová, které člověk donedávna taky s přehledem stačíval.
Trochu mě děsí, že vlastně běžím v čelní skupince, byť hodně početné. Předpokládám totiž, že ti první dají rovinatých deklarovaných 5,6 km k osmnácti minutám. Třeba se šetří, říkám si. Brzy mi však dochází, že to jsou pouze plané naděje. Skupinka mě vyplivne jako vesmírná stanice nepotřebný odpad a já se ocitám ve vzduchoprázdnu. Alespoň mi to tak připadá. Nějak se mi nedostává kyslíku a nevíc nikde nikdo. Tedy alespoň nikdo přede mnou, abych se mohl chytit. Za sebou nějaké supění, funění a dupání slyším.
Přes kemp Jadran dobíháme k rybníku Amerika (to abych dovysvětlil slova v nadpisu) a tady mě předbíhá Jirka Vyšín. Zkouším se ho čapnout, ale moc dlouho to nevydržím. Zalomíme to kolem zoo koutku a teď už pelášíme rovnou za Frantíkem.
Jirka se mi vzdaluje, ale za sebou slyším další kročeje. Dumám, kdo další mě ještě může zezadu sebrat. Docházím k celkem vysokému číslu potenciálních sběračů a raději nad tím přestávám přemýšlet. Až mě předběhne, tak ho uvidím.
Po chvíli se běžec objevuje na mé úrovni. Najednou mě zaplaví vlna energie. Je mi jasné, že hustey bojuje někde daleko přede mnou o vítězství, ale další runblogger už mě nepředběhne. :o) Chvíli běžíme bok po boku a když uvidím most označující vlastně poslední zatáčku před dlouhatanánskou cílovou rovinkou, protáhnu krok a z dvojičky se utrhnu. Ten konec jdu skoro nadoraz. Ostrý mráz mi škrábe plíce, ale já nepolevuju a zdá se, že se i přibližuju dalším běžcům. Nakonec se ale ukazuje, že i dlouhatanánská rovinka může být někdy setsakramentsky krátká. :o) Na víc, než na mé přiblížení, prostě nestačila.
Čas 21:52, ve kterém jsem doběhl, je zlepšením mého zdejšího osobáku skoro o minutu. A přestože skoro všechny GPSky naměřili délku závodu pouhých 5,3 km, tak tempo 4:07/km je snad předzvěstí lepších běžeckých zítřků v roce 2009. Navíc mě těší i umístění. 8. z 19 v kategorii a 16. z 55 absolutně.
Dáša, na to že se teprve rozebíhá po zranění, neběžela vůbec špatně. Rozhodně jsem jí nedal onu obligátní minutu na kilometr, jejíž zásluhou pak vyhrávám náš rodinný souboj. Nejspíš budeme muset zasednout k zelenému stolu :o), protože minutový handicap začíná být neúnosný. Víceméně se k němu dopracuji jen výjimečně a většinou spíše čirou náhodou.
No a po dalším dlouhém mrznutí při čekání na vyhlášení, rovnou do plaveckého bazénu zdejšího Aquafora způsobit si nějaké ty lýtkové křeče. :o)
Výsledky. (Je v nich celkem dost chyb.)
koyama
Gratuluju k pěknému výkonu. To je zajímavé, že i já si z plaveckého bazénu odnáším křeče, které jinak nemívám.
OdpovědětVymazat->running-observer: Díky. Taky mívám na suchu křeče jen velice, velice výjimečně. Dost plavců mi říkalo, že neuvolním nohy a proto ty křeče. Jenže, jak se mám ve vodě uvolnit, když se permanentně topím? :D
OdpovědětVymazat