úterý 18. května 2010

MS a ME v běhu na 24 hodin - Brive la Gaillarde

Za svůj největší problém při 24 hodinovkách jsem až do loňského roku považovala spánek. Ve dvou loňských 24 hodinovkách jsem měla problémy se žaludkem, což se ukázalo, jako problém mnohem zásadnější. V Bergamu mě problémy se žaludkem totálně složily a to i psychicky. Na 24 hodinovce v Kladně jsem se od zdravotnice dozvěděla, jak svému problému můžu předejít. Poučila jsem se, avšak z výsledků je jasné, že to stále nestačilo. Takže to vezmu trošku popořádku.
Po fyzické stránce jsem byla připravena výborně, naběháno jsem měla oproti svým všem předchozím 24 hodinovkám o dost  více a o dost kvalitněji. Žádné problémy s kolenem, žádné problémy s achilovkou jako dříve. Bolesti v kříži jsem odstranila 2-měsíčním cvičením podle Ludmily Mojžíšové (vedlejší efekt se však nedostavil:). Dva měsíce jsem se snažila měnit špatný poměr zásadotvorných a kyselinotvorných potravin. Doposud jsem při všech svých šesti 24 hodinovkách musela spát (nejméně 20 min.), a tak jsem cca 6 týdnů před závodem  přestala pít černý čaj a rovněž kvůli tomu absolvovala Noční můry.
Jirka a já jsme jeli autem s Martinem Hunčovským. V Rozvadově jsme se sešli dle dohody s vozidlem s 6 lidmi včetně vedoucího výpravy O. Seittla a chtěli jsme jet do Francie tak nějak spolu. V době, kdy však měli technický problém, jsme byli asi o 50 km dále a tak jsme zastavili na parkovišti a čekali, co dál. Nakonec jsme museli vyrazit sami. Zůstávala v nás nejistota, co a jak bude dál. V autě jsem četla motivační knížku "Rybí muž" o Martinu Strelovi, který plaváním zdolal 5268 km v proudu Amazonky. Zaujala mě věta, že když vstupoval každý den ráno do Amazonky, stával se z něj na 12 hodin stroj, který jen plaval a mávnutím ruky si řekl o pití. Z toho bych si mohla vzít příklad.
Do Brive jsme přijeli po ránu, hotel jsme našli v 8:00 hod. Martin Hunčovský byl v tu dobu vedoucí naší posádky a najednou se z něj nechtěně stal zástupce vedoucího naší výpravy. Vyrazili jsme tedy do hotelu, že se chceme ubytovat. Na Martinovu němčinu recepční reagovala anglicky a tak jsem musela z hlavy páčit celou svou "bohatou" slovní zásobu o 200 slovech. Stejná situace následovala ve vedlejším hotelu, kde měla být prezentace. Prezentace byla až od 9:00 hod., naštěstí paní mluvila výborně německy, a tak nás zahrnula hromadou informací. Martin vyfasoval účet za ubytování a jídlo výpravy a že se má zúčastnit technického mítinku, který je pouze ve francouzštině a angličtině. Pokoje nám začali uvolňovat až od 11:00 hod. a v 11:45 měl odjíždět autobus do centra na oběd. Z oběda šel Martin na technický mítink, my s Jirkou a i s řidičem Jirkou jsme se šli projít po městě. Prohlédli jsme si trasu, kudy se poběží a také zázemí, které bylo kompletně pod střechou. Máme velký stan a to je prostě luxus (např. v Brně a ve Wörschachu se nám do zázemí všem nevešly ani zavazadla:), s počtem 10 přihlášených závodníků patříme mezi ty větší výpravy. Cestou na náměstí, kde se shromažďoval slavnostní průvod, jsme ve výloze uviděli 6 běžeckých časopisů, z toho jeden se jmenoval Zatopek a jeden byl pouze pro ženy. Z toho je patrné, jak je běhání ve Francii populární. Při průvodu nás kontaktovala Češka, která byla ve Francii jako au-pair a o kousek dál nám dvojice Čechů sdělovala výsledek hokeje. Dvojici jsme pozvali na druhý den, ať přijdou fandit (a skutečně přišli). Pasta párty jsem chtěla vynechat, neboť jsem se najedla hojně již při obědě a navíc s blížícím se startem jsem chtěla mít příjem kontrolovaný. Po ceremoniálu jsme se ale zdrželi a ujel nám autobus na hotel. Takže jsme na večeři vyrazili pěšky, že odtud pojede nějaký autobus k hotelu. Protože to vypadalo, že autobusy budou čekat, až se běžci najedí a teprve pak pojedou, šel tedy Jirka dovnitř, aby mi přinesl pití, protože jsem celý den zapomínala pít a už se mi dělalo špatně. Jirka se dlouho nevracel, tak jsem šla také dovnitř a chvíli poseděla u slovenské výpravy.
Vyspala jsem se dobře, posnídala s ostatními, avšak svojí snídani. Před odjezdem autobusu jsem se dala trošku do řeči s doprovodem německé výpravy, postarší pán a paní pocházeli taktéž z Krušných hor, jen z druhé strany - z Chemnitzu. Získala jsem tak své další fanoušky. Start byl v 10:00 hod. na náměstí Charlese de Gaullea, avšak muselo se na něj vyrazit v 9:45 hod. První kilometr se probíhal městem pro diváky, pak teprve jsme naběhli na okruh, který měřil 1254 m. Byl rozmanitý, pořadatelé speciálně vysypávali cestičky v parku nějakými hrubšími kamínky (den předem jsme se se Slováky obávali, že se jemný písek při dešti změní v blátíčko), speciálně vyasfaltovali přechod z chodníku na silnici, abychom nemuseli seskakovat z obrubníku. Oproti předchozím ročníkům nebylo potřeba vyznačovat občerstvovací zónu, protože podle nových pravidel doprovod může závodníkovi podat občerstvení pouze do 1 metru od stánku, což bylo na zemi vyznačeno.
Chtěla jsem po vzoru Martina Strela běhat uzavřená do sebe a pokud možno nevnímat okolí, nenechat se rozhodit tím, že mě všichni o tolik rychleji budou předbíhat a taky tolik neprožívat různé bolesti a problémy.
Rozeběhla jsem tempo cca 9-9,5 km/hod. Pavel Hotař a Fero Gallik se mě několikrát při předbíhání ptali, jak se mi běží. Když se ptali po 2. hodině běhu, řekla jsem dobře. V dalších hodinách, už jsem říkala, že podle plánu. Přece po pěti hodinách běhu neřeknu, že dobře, když už kdeco bolí. Málem mě to rozhodilo. Radši se mě nikdy neptejte, jak se mi běží! Člověk si akorát začne uvědomovat všechny své bolístky.
Velmi pozitivně jsem však vnímala, když mi Mirek Osladil, který stál opodál s přetrženou achilovkou, říkal, ať nikam nespěchám a držím si svoje tempo. Kolem čtvrté hodiny běhu mi řekl, že běžím na 220 km. Když já běžím na 220 km, na kolik běží ti všichni přede mnou, co mi už nandali několik kol? Uvědomila jsem si, že mám rozeběhnuto na osobák na 6 hodin a to není dobře. A tak jsem začala zvolňovat a závod na 24 hodin jsem si rozdělila na 6-tihodinové úseky. Hodlala jsem se držet zásady, že v každém tom úseku se musím pořádně najíst, pořádně napít, lehce protáhnout a proklepat nohy a ruce. A tak jsem se zastavila ve stanu, aby mi Jirka lehce projel nohy. Pak jsem nakráčela na občerstvovačku a vzala si kelímek s rýžovým pudinkem. Poté, co jsem ho pomalu snědla, neb jsem měla obavy ze žaludku, jsem ještě jedno kolo odchodila. Abych předešla tomu, co mě potkalo v Bergamu a Kladně, pila jsem průběžně teplý roibos z termosky. Po pár kolech se mi začala motat hlava (snad z nízkého tlaku) a s touto motolicí jsem si nevěděla rady, posadila jsem se tedy ve stanu. Mirek mi hned začal pomáhat. Všechno se dá vyřešit. Přeci jen dvoustovky "lupe na požádání" a i když nyní nemohl startovat, přinesl sebou svá kouzla. Řekl, že to zabere tak za 20 min. No, mě se přestala hlava motat prakticky hned.
V průběhu druhé čtvrtiny jsem, bohužel, na stole nenašla kelímek s rýžovým pudinkem a tak jsem začala plácat různé věci (banán, kousíček rohlíku, sušenou meruňku, ananas). Po závodě jsem se dozvěděla, že měli určitý sortiment po celou dobu, ale bylo nutné si o něj říci. Po 9,5-té hodině závodu se ke mně v chůzi připojil demotivovaný Ľubo Hrmo a že chce závod zabalit a zalézt do auta. No, když je někdo zvyklý na výkony kolem 250 km a najednou nestačí na špičku, to je opravdu problém s motivací. Během kola jsme to rozebrali ze všech stran a pak jsem se rozeběhla, že musím, protože je mi zima. A Ľubo se rozeběhl taky.
Běžím si, běžím a najednou jsem zažila to, co jsem pouze vídávala u ostatních. Stihla jsem se sotva rozhlédnout a udělat pár kroků ke straně koridoru a vyprázdnila obsah žaludku. Přihlížející se mě francouzsky ptali, jestli jsem v pořádku (asi). Řekla jsem, že OK a německy přidala s úsměvem, že to špatné už je venku a běžela zase dál jakoby nic. V příštích kolech jsem to povykládala všem Čechům na trati a ve stanu a říkala si, že tento problém se žaludkem není tak hrozný jako jsem mívala dříve. Ještě jsem odběhala pár koleček, ale už to šlo dost ztuha.Vzala jsem si náš prášek na žaludek. Pro jistotu jsem si dala do kapsy igeliťák, přeci jen červený koberec, přes který se probíhá při chipovém měření, jsem označkovat nechtěla.
Začátek třetí čtvrtiny byl tedy ve znamení pochybností o tom, co bude se žaludkem. Přeci jen jsem problémy čekala. Po psychické stránce jsem se nenechala rozhodit. Nepřipustila jsem si myšlenky, že je to v pr..... Stav jako v Bergamu se nekonal. 100 km jsem dochodila-doběhala za 13:09 hod., což je můj druhý nejlepší výkon. Opět jsem se zastavila ve stanu, abych se nechala vzít do péče Mirka. Při další zastávce po několika kolech, kdy jsem se stále kvůli žaludku nemohla rozeběhnout, zajisté všichni přítomní ocenili, že jsem pohotově vytáhla z kapsy svůj igeliťák. Tentokrát ovšem nebylo zvracení ulevující, ale příšerně vyčerpávající. (Jirka pak chvíli řešil, jak zlikvidovat onen pytlík). Bez téhle zkušenosti bych se velmi ráda obešla. Ani jsem si nemohla pusu vypláchnout vodou (rozleptané patro mám ještě 3 dny poté). Ale vyrazila jsem opět na trať. Počítala jsem, že když budu chodit 5 km za hodinu, 150 km budu mít. V našem stanu jsem postupně viděla ležet snad všechny běžecké kolegy, kromě Martina a Tomáše. Uběhla nějaká hodina a já zkusila opět pobíhat. Když mám vyprázdněný žaludek, nemělo by nic vadit, ne? Bohužel, nějaké tekutiny se tam zase začaly převalovat. Nasadila jsem tedy MP3 s římskými bájemi a pověstmi.
V poslední čtvrtině závodu jsem celkem dost mrzla. Bohužel, když jsem se přioblékala, nestihla jsem nachodit okruh do 15 minut a tím pádem bych nestíhala 5 km za hodinu. Pít nešlo, jíst nešlo, běhat nešlo. Ale spát jsem nepotřebovala. To byla jediná pozitivní věc. Za svítání šla vidět na čepicích běžců námraza. Římské báje skončily a začala mi hrát Nelly Furtado. Žaludek nežaludek, nohy prostě chtěly běhat. Už se to ale blížilo k hranici, za kterou jsem jít nechtěla. Rozhodla jsem se tedy, že poběžím, ale jen proto, abych co nejrychleji mohla závod ukončit. Byla jsem čtvrtá z našeho týmu, což znamená, že můj výkon se do týmového nezapočítává. Když jsem proběhla měřením, kde bylo něco přes 149 km zůstala jsem po 1,1 km v našem stanu a posadila se do židle. Poseděla jsem pod dekou přes půl hodiny, namazala si nohy a začala konečně (po více než devíti hodinách) po pár locích pít. Přiblížilo se 15 minut před koncem závodu a já se vydala na poslední chodící kolečko. Přidala jsem se k Ľubovi a 800 m jsme absolvovali spolu. Měl už 204 km, měla jsem radost, ale zároveň hodně trpěl a tak jsem se zeptala, jestli mi to nemá za zlé, že jsem ho přesvědčila, aby to doběhal. Měla jsem pocit, že jsem získala kamaráda. Akorát že už nechce 24 hodinovky běhat. Na metě 800 m jsem si sedla na kraj a na sluníčku se pěkně vyhřívala a tleskala všem probíhajícím běžcůmdo konce.
Přestože počasí bylo bez výrazných teplotních změn a bez deště, našim se moc nedařilo. Našli se ale i výjimky. Vilma Podmelová si při své premiéře na 24hodinovce zaběhla výtečný výkon - více než 100 mil. Tomáš Dittrich si zaběhl osobák, když si v neděli (čtyři dny před tím) na maratónu v Praze zaběhl rovněž osobák. Spokojený byl ještě Martin Hunčovský, který byl se 198 km nejlepší z Čechů.
Slováci přijeli ve třech a všichni tři zaběhli přes 200 km, gratuluji!
Určitě stojí také za zmínku Američanka Amy Palmiero-Winters, běžící bez nohy, resp. se speciální protézou, která nás všechny  svým způsobem dost degradovala. :)
Při vyhlášení mě ještě mile překvapil vítězný Japonec Shingo Inoue, který si ovace publika, jež jeho výkon skutečně dokázalo ocenit, velmi sympaticky užíval. Holt, je to už mladší generace.
Já vnímám svůj výkon velmi rozpačitě. Jsem ráda, že jsem 150 km dala, ale to trápení se mi už nějak nechce znovu podstupovat. Ona žádná 24 hodinovka není bez trápení, ale přeci jen, když jsem bojovala se spánkem a kolenem nebo kyčlí nebo achilovkou, bylo to jiné. Při závodě jsem si tentokrát říkala, třikrát a dost. Budu ten svůj zpropadený žaludek muset nějak pořešit.
Ještě nějaká fakta.
Doma jsem se po příjezdu zvážila a váha ukazovala 43 kg, tj.o 3 kg méně.
Kilometry v jednotlivých šestihodinovkách:
1. 6-ti hodinovka 51,5 km.
2. 6-ti hodinovka 41,9 km  (celkem 93,4 km).
3. 6-ti hodinovka 30,0 km. (celkem 123,4 km).
4. 6-ti hodinovka 28,1 km. (celkem 151,5 km).
Výsledky: muži a ženy.
Fotky.
lady koyama

10 komentářů:

  1. Obdiv!Nemám slov, moc gratuluji k výkonu (boji) a přeji ať se s tím žaludkem co nejdřív nějak domluvíš!

    OdpovědětVymazat
  2. Gratuluji k výkonu. Skládám Ti velkou poklonu k pevné vůli.Pokud žaludek nebere, nejvíc pomůže zpomalení a pauza. Jinak obvyklá kouzla jako naředěná Coca-cola, anticramp solné tablety. U běhu je rizikovým faktorem šplouchání obsahu želudku a s tím související pěna. Na tu pomahají \"prdikapky\" za 35Kč z lékárny, třeba SAB simplex, které jste možná dávali miminku do sunaru. Jiná kouzla neznám, ale chtěl bych :-) Infuze je ještě účinnější. Používají to třeba cyklisté na několikadenním závodě napříč Amerikou, RAAM, nebo i náš nejslavnější desetibojař tím provokoval soupeře.

    OdpovědětVymazat
  3. Fakt dobrý výkon. Ono když jde vše samo, tak je to fádní, ne?;-) Držím palce do dalších 24,48 nnn hodinovek ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za gratulace i rady. Když jsem jela z Francie domů, nechtěla jsem o běhání ani slyšet. Trochu mi otrnulo a když s Jirkou vymyslíme nějakou strategii, tak já tu letošní fyzickou přípravu budu chtít někde zúročit. Kolu jsme pila, brala jsem AC Salt, ale ne poté, co mě zlobil žaludek. Díky za připomenutí SAB Simplex, opravdu jsme ho Matoušovi dávali. Ještě musím vymyslet, čím správným zahustit vodu v žaludku.

    OdpovědětVymazat
  5. Naprosto neuvěřitelné výkony všech startujících i Tebe samotné.Díky za reportáž.

    OdpovědětVymazat
  6. toto je pro mě závod z jiného světakaždopádně příprava se dá jistě zúročit třeba v Otrokovicích :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Hele! Vl001 převlečený za ječmínka. :)Vím, že jsem loni zvládla Moravimana po pětitýdenní přípravě. Ale to mi opravdu všechno sedlo. Letos mám vlastně o týden méně, na kole jsem ještě neseděla, v bazénu byla jednou, zkrátka to štěstí začátečníka, které jsem loni bezpochyby měla, bych letos mít nemusela. A nepovedený IM by mi náladu ani sebevědomí nevylepšil. Takže já teď momentálně spíš zvažuji ve stejném termínu Beh hrebeňom Nízkých Tatier. Uvidíme, jestli stihnu naběhat nějaké kopečky.

    OdpovědětVymazat
  8. Co zkusit K100? Na co že to je kvalifikace? :-)Máš pravdu, že jsem převlečený a za chvíli jdu spát. Ráno čeká voda. Fuj :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Dovolím si být neuctivý, ale myslím, že 24 hodin je moc. Stejně pak několik hodin jenom chodíš. Svižnou chůzí při rychlosti 6 km/h za tu dobu UJDU 140 km a nebudu z toho tolik zničený.

    OdpovědětVymazat
  10. Aha. A teoretizuješ nebo seš vážně tak dobrej chodec. Já mám například problémy udržet rychlost 6 km/h na 30 km. Většinou musím sem tam popoběhnout a budu z toho dost zničený, pokud nechodím dlouhé štreky pravidelně. Dáša ta je potom ráda, když nějaký čas drží rychlost chůze okolo 5 km/h (ono jde třeba jen o délku nohou). Navíc, pokud se budeš chtít občerstvit, odskočit si nebo cokoliv jiného, nikdo ti čas nezastaví. Pořád je to 24 hodin.A pokud jde o tu chůzi, čti všechno a ne jen letmo, a pak kritizuj. Ano Dáša několik hodin chodila, protože měla problémy se žaludkem. Zatím jí žádná 24 hodinovka nevyšla tak, aby alespoň nějakou dobu nechodila, ale při osobáku, který je téměř 172 km šla jen necelé tři hodiny a to ještě vinou bolesti kyčlí.Jinak jsem přemýšlel, jestli vůbec odpovídat na anonym. Ale když už jsem to napsal...

    OdpovědětVymazat