(Ne)vstoupíš dvakrát do jednoho bahna aneb Bahňák 2012

Ve splnění motta z nadpisu nám organizátoři vyšli všemožně vstříc. Nejenže nenechali v jámách zahnívat bláto od loňska (tedy až na slepé rameno řeky Ohře, tam ho zaručeně neměnili :), ale dokonce připravili dvě nové překážky s prvotřídním, extra hustým a hustě smradlavým bahnem.

Ale vraťme se na začátek.  Překážková trať sama o sobě byla opět jedním obrovským zážitkem, byť v mnoha (možná bych měl napsat ve většině :) momentech ne úplně příjemným. Ovšem našly se i mouchy, takže nejprve kritika.

První zádrhel (alespoň pro mne) zaznamenávám už při (nebo vlastně dokonce před) prezentaci. Potřebuju být dopoledne ještě jinde než v lokalitě Jižního lomu, kde se závod koná, takže jsem se emailem dotázal, jestli mě může přijít odprezentovat má žena.  Odpovědí mi bylo, že musím rozhodně dorazit osobně, protože čip se umisťuje přímo na závodníka. Tudíž vstávám ráno po šesté, abych mohl být u prezentace v půl osmé, kdy začíná. Do tašky raději přibalím jodovou tinkturu, protože to vypadá, že čip mi budou zavádět přímo pod kůži. Na místě ovšem pusto prázdno, jsem tuším čtvrtý v neexistující frontě a po odevzdání čestného prohlášení (že jsem jako srozuměn s tím, že bych si mohl rozbít hubu /zvýšené nebezpečí úrazu/, natrhnout triko /vznik škod při závodě/ a že mi nepraskne pumpa /jsem zdravotně způsobilý absolvovat závod/), dostávám do ruky čip se slovy: "To si připevněte ke kotníku." No, myslím, že organizátoři správně posoudili, že tohle by mi má žena v pokročilém stupni těhotenství vyřídit nedokázala.

Po tom, co se investigativní činností dopídím hrubého času mého startu, odjíždím a vracím se před půl jednou, kdy mají být samotné závody dospělých odstartovány.  Jenže se pořád nic neděje a my závodníci sesycháme na ostrém slunci jako hrozny. Začínáme rozinkovatět a rozhodně už ze sebe nevymačkáme to nejlepší. Když se konečně začnou na start stavět ženy, čítá skluz v programu již téměř hodinu. Možná by stálo za to, dát start na 13:30 rovnou v propozicích. Je lepší, když organizátor chvilku čeká na závodníky, než zcela naopak (tedy závodníci dlouho na organizátora).

Po nějaké době konečně přichází na start chlapi. Já jako padesátý devátý. Startuje se po třech, a protože se obávám ukopání od mých spolutrpitelů, vyrážím trochu ostřeji než bych si představoval. Na první překážce, kterou je cosi pojmenované po Tarzanovi, se s tím moc nemažu. Jedno madlo, druhé madlo, pak sbohem madla a vítej kaolínové bahno. 

Nevěděl jsem, že mám trénovat v autobusu. :) Brodím se ven, ovšem s vědomím, že jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. Párkrát se někdo pokusil první překážku celou zdolat rukama a bahno nenavštívit a několika lidem se to dokonce povedlo, nicméně než to celé přeručkovali, jejich soupeři už lezli z druhé překážky.

Druhá překážka, nazvaná tuším Bláznivá opice, je téměř to samé, jen namísto autobusových madel jsou na konstrukci prověšené provazy, a to tak moc, že stejně vyrývám nohama brázdu do kaolínu. Takže opět se pustit a přes odpor, jak můj, tak kaolínového bahna, co nejrychleji ven.

Krysí kanál už jsem ochutnal loni. Nebo tedy alespoň tu špinavou břečku v něm. Tentokrát je to ještě o něco složitější, protože do něj vede krátká skluzavka. Loni jsem se tu praštil do hlavy a následně napil, takže se letos snažím nekoordinovaných pohybů hlavou vyvarovat. Bohužel jsem zapomněl na vnější vlivy. Vedle mě, se někdo dost rychle natlačil do vedlejší trubky, vytvořil a následně hnal před sebou zpěněnou vlnu, která se odrazila od okraje jámy a při zpětném chodu narazila na můj obličej právě ve chvíli, kdy jsem překvapením otevřel ústa dokořán. Spolknul jsem to jako malinovku. Inu co? Za ty tři stovky startovného bych toho tady měl vylemtat daleko víc. :D Ale zkusím ochutnat ještě někde jinde.

Sápu se na kopeček se zabudovanými "skokanskými" fošnami ke Skoku do neznáma. Metřík vzhůru a půlmetřík zpátky. Několikrát po sobě. Pak se konečně odrazím a skáču. Nikoliv přes kaluže, ale do ní…a do pořádně hluboké.

Už se ale řítím…no, řítím je silné slovo…běžím…ani tohle ještě můj pohyb nevystihuje…už klušu k Mandlu. Svezu se po zadku rourou do další bahenní koupele a nechám se protáhnout mandlem. Nádech, pod vodu a ven. Někdo se "na břehu" chichotá a má nemístné poznámky. Jo hochu, to ale nemůžeš stát tady! Když se převálím přes druhou kládu, pořádně sebou o tu hladinu plácnu. Vida, jak se obecenstvo rychle zaměří na své problémy místo těch mých. Obzvláště potom, co vytvořím ještě jeden gejzírek na čtvrté kládě.

Další překážkou, do které už spíš padám, než skáču, je Vietcong. Loni tu kromě překážejících palet a březových kmínků byla už jen celta nad hlavou. Letos je vše ještě ztížené roštím nahrazujícím onu celtu. 

Lezu po čtyřech a už jsem totálně zahlcenej. Chce se mi zvracet. Přemýšlím, že tady by to možná šlo a ani by si toho, že jsem si odložil, nejspíš nikdo nevšiml. Nakonec se rozhodnu ještě chvíli s tím počkat.

Konečně se drápu ven a čeká mě protentokrát snad ta nejtěžší překážka – Michelinův kopec. Hromada pneumatik naházených na sebe bez ladu a skladu. Letos navíc vypadají nějaké menší a noha mezi nimi uvázne, aniž by jeden stihl říct "pneuservis".  Drbu se s tou překážkou snad celou minutu, jakobych si tam vybíral nějaké pěkné kousky na zimní přezutí. Většinu času mám chodidla někde uprostřed hromady a kromě nohou si o pneumatiky odírám i tu svoji pneumatiku. Dámská přirození létají vzduchem a za nimi i jedna z pneumatik, která mi sevřela nohu více, než mi bylo milo. Z publika zaslechnu něco o tom, že odnášet s sebou si je prý nemám. Koleduješ si, člověče, šlehnu za hlasem pohledem. Mám jich tu po ruce ještě dost a dohodím i o kousek dál.

 Vybírám nějaké kvalitní na zimní přezutí. :)

Konečně jsem z hromady pryč a pokračuju na Dvě věže. Až na to, že si má snídaně a možná i ta müsli tyčinka, co jsem jí měl pár desítek minut před startem, chtějí prohlédnout tuhle překážku taky, zvládnu Dvě věže v pohodě.

Běžím k Hoře alergie, která je letos také o něco těžší. Kromě slaměných válců naskládaných na sebe do třípatrové pyramidy, jsou před pyramidou ještě zbytky loňské překážky. Asi se teď budu opakovat častěji, ale vyčerpání už dosáhlo maxima, a když tahám své o pět kilo těžší tělo, než bylo před rokem, nahoru, je mi špatně a chce se mi opět blinkat. Když se konečně dostanu nahoru, vypadám jakobych měl za sebou milostnou chvilku v seníku. Ztěžka oddechuju a od hlavy až k patě jsem samá sláma. Kdybych měl kapsy, čouhala by mi i z nich.

Jóžinem, tedy místním mokřadem, proběhnu. Oba Fenixovy tunely (z traktorových pneumatik) překvapivě snadno a skoro namyšleně bych řekl, i ladně přeskočím. Ovšem horší je to s jejich prolézáním. Nohy mám z Michelinova kopce otlučené jak píšťaličky, takže je ten průlez hodně bolestivý.

Pod ostnatým drátem vybírám levou stranu, kde je tráva víc zválená a kde tudíž nemusím držet zadek tak nízko u země. To se mi za chvíli nevyplácí, když se mi jeden z ostnáčů do sediny zapíchne. Naštěstí tedy uvázne jen v elasťákách, takže stačí drobný pohyb zadkem zpět a za chvíli vylézám bez krvavých zad či prdele, k nejdelšímu přesunu klusem, který je jen na krátko přerušený Kaučukovým polem, kde je nutno proskákat středy pneumatik naskládaných nahusto vedle sebe.

Dobíhám ke slepému rameni řeky Ohře, které je potřeba překonat jednou tam a po chvíli hlubší částí zase zpátky. Vysápu se na svah a šplhám na zhruba pět metrů vysokou lávku nazvanou Nuselák. Překvapivě mi letos dělá potíže. Ruce už nudlovatí a to je ještě čekají ty nejtěžší překážky.

Další překážkou je Hadí hnízdo. Loni jsem se pod nataženými hadicemi po gumě položené na zemi plazil, abych pak zjistil, že byla celá škála daleko rychlejších metod. Pro letošek jsem z nich vybral lezení po čtyřech. Už jen proto, že guma na zemi jaksi chybí. Nicméně ani překonání překážky stylem na pejska nebyla šťastná volba. Zaprvé jsem si o špičaté šutříky pořezal k už tak dorasovaným lýtkům ještě kolena a z následných videí jsem zjistil, že se stačilo ohýbat a hadice nad sebe nadhazovat.

Baxterův trojskok. Tři postupně se zvyšující dřevěné hrazdy se mi (snad protože při stýplu skáču překážky (kromě vodního příkopu) bez dotyku) nepovede přeskákat od nejnižší po horních břevnech, a tak nejvyšší hrazdu překonávám "strédlem" s přidržením se klandru.

Po krátké běžecké vložce, které jsou čím dál častěji prokládány chůzi, abych trochu potlačil nauzeu z vyčerpání, přichází na řadu Lenochod. Ručkování na laně za pomoci nejen rukou, ale i nohou. Vybírám levé lano, protože na zemi pod jeho koncem na mě necení výhrůžně své blátivé tesáky bahno a nechystá se mi schramstnou botu či nedejbůh celou nohu.

U gumových stěn z na sebe navázaných pneumatik mi naštěstí nikdo nepřekáží, takže můžu využít zkušeností z loňska a vybrat místo co nejblíže stromům, kde je stěna nejpevnější a nemá tendenci kamkoliv uhýbat, prohýbat se či kroutit.

Sklouznu se do slepého ramene, kde tentokráte chybí paletový mostek. Tudíž je potřeba studenou vodu celou probrodit. Inu brodím tedy, až do chvíle, kdy dnes ochutnám podruhé. Nestačím tu totiž. Jsem nucen plavat, což je v těch hadrech a botách taky zajímavý zážitek. Z vody lezu jakoby mi ruce a nohy při překonávání slepého ramene zakrněly. A sotva stojím na pevné zemi, už abych zase lezl do Ohře. Tentokrát do jejího hlavního proudu.

Při vylézání z Ohře to nemálo klouže. Div, že nevyrvu stromek, na kterém je navázaný fábor. Stromek se tváří, jakože to nejspíš nezažil dnes poprvé a já odhaduju, že asi ani naposledy.  V první Antonínské jímce je letos opět kláda, ovšem tentokráte připevněná a pěkně seříznutá. Není tedy potřeba předvádět žádné cirkusové kousky a mohu jí snadno přeběhnout. V druhé jímce měly být připravené paletové pontony, ale děvčata startující před námi, se prý rozhodla, že bychom to měli moc lehké a pontony rozbila. Tudíž nezbývá než jímku probrodit, zjistit, že je v té vodě taky kláda (alias kosa či klendra) a nechat se z ní zachránit dvěma záchranáři.

Pak už nasazuju k finiši. Oproti loňsku běžím i Ohři, dávám do toho poslední zbytky sil…ale co to? Cíl je letos asi o padesát metrů posunutý. Sice jen padesát metrů, ale přesně o padesát víc, než s čím jsem počítal. Dlouho potlačovaná nauzea se opět hlásí v cíli o slovo a maník, který mi odebírá čip, může děkovat svatému Floriánu, že mu moje snídaně (i s müsli tyčinkou) nepřistála za krkem. Pak si konečně sedám a při pohledu na časomíru přemýšlím, proč já tyhle "kraviny" vlastně dělám. Žádný kloudný důvod mě nenapadá. Jen vím, že tahle "kravina" zaručeně nebyla poslední. Prostě mě to tak nějak nevysvětlitelným způsobem baví. :)

Nakonec jsem letos trasu o dvě překážky delší, o čtyři překážky náročnější a sám o pět kilogramů těžší zvládl zhruba jen o minutu a kousek pomaleji loňského času.

Na tomto povedeném videu si můžete udělat představu o trati z pohledu závodníka.

Mapa trati.

Výsledky. 

Tohle video je taky dobré. Taky zhruba mým tempem. Překážky o něco rychleji, běh o něco pomaleji. Nicméně podobný komentář jsem (až na dotazy na čistotu objektivu) taky často používal.