středa 8. října 2008

3 půlmaratóny v 15 dnech?

To jsem si zase vymyslel ptákovinu. Což takhle dát si Horský půlmaratón v Aši, Benešovský půlmaratón a Dresden halbmarathon v patnácti dnech? No a když to půjde, ještě si to proložit nějakým tím krosem v regionu.
Nevypadá to, jako něco rozumného. Na druhou stranu dokonce obtížnější kombinaci (půlmaratón, maratón, půlmaratón) jsem zvládl za stejně dlouhou dobu na jaře. A proč vlastně? Víte já mám velké problémy přemluvit se a následně uběhnout v tréninku cokoliv delšího dvaceti kilometrů. Letos už jsem svou dávku tréninkové vůle nejspíš vyčerpal v přípravě na jarní maratón. No a co kdybych chtěl třeba ještě letos běžet maratón? Třeba jeden z Porubské dvojky? To bych musel mít naběháno i něco delšího.
Po ne zcela vydařené hodinovce jsem se už k běhu nedostal. Dáša odjela do Liberce na dvoudenní team building a já se tak staral o Matouše celý den. Nevím, co konkrétního v Liberci vybudovali, ale Dáša si úplně zbořila stehna. Tvrdila mi, že to má z asi třísetmetrové chůze kamenným polem na Ještědu, jenže z drsných terénů, které jsme zvládli na dovolené v Adršpachu, takovéhle následky neměla. Raději se nebudu šťourat v tom, jestli to bylo způsobeno nakopnutím od koně (i když se dušovala, že k nim jako alergik ani nepáchne) nebo půlnočním tancem na stole v pohostinském zařízení (i když se dušovala, že maximálně jednu skleničku, že druhý den řídí auto). Budu prostě věřit, že kameny na Ještědu mají nějaký podivný magnetismus a děsný vliv na stehna a jinak než lanovkou se už okolo Ještědu raději pohybovat nebudu. :o)
Dáša tedy do poslední chvíle netušila, jestli Horský půlmaratón v Aši vůbec poběží. Já si byl jist, že do toho jdu. Ale rozhodně ne v plném závodním tempu. Důležité bude pošetřit se hlavně v úvodu.
Před startem si Dáša cvičně vyběhne z parkoviště k rozhledně Hainberg a zpět a zjišťuje, že to jakžtakž jde. Tak že prý poběží. Vytahuju tedy z kapsy číslo a podávám jí ho. :o) Já už mám své uvázané, takže ještě drobný rozklus a můžeme jít na start. Jak už jsem napsal, důležité bude nepřepálit začátek.
Na své poměry běžím hodně vzadu, ale nevadí mi to. Počasí sice na žádné velké kochání přírodou není (docela zima a tak nějak pošmourno), ale chtěl bych tenhle běh pojmout podobně jako Baroko půlmaratón v Plasech. Na druhém kilometru mi stopky ukazují 8:08. Je to dobré, nepřepálil jsem. Tempo tak akorát. Trojka za 11:58 to jen dokazuje. Že se Vám ta trojka a ani čtyřka za 16:02 nezdá jako optimální tempo? Když se podíváte na zhruba načrtnutý profil níže, bude Vám to jasnější. Pokud si chce někdo zaběhnout opravdu svižnou trojku či čtyřku při půlmaratónu, mohu Horský půlmaratón v Aši jen doporučit. :o) V roce 2004 jsem byl na třetím kilometru za 10:58 a na čtvrtém za 14:53.
Když se seběh změní v rovinaté až mírně kopcovité pasáže, hned je znát, že tempo je správné. Následující dva kilometry mají hodnotu 9:04. V těchto kilometrech se také snažím držet ve skupince, kterou jsem doběhl na konci klesání. Převážně se tedy pohybuju na jejím čele, ale zrychlovat tempo se rozhodně nechystám. Nakonec se mnou zůstane jen klubový parťák Petr. Jak mi řekl po závodě, běželo se mu se mnou dobře, jen v kopcích to bylo horší.
A odteď už jsou skoro jen samé kopce. Horský půlmaratón - profilJeště do Doubravy to docela jde. Kochám se ve zvlněném terénu ještě ne úplně tím pravým indiánským létem (přeci jen chybí na stromech červená) a po občerstvení vyrážím vstříc těm nejzásadnějším stoupáním. Na desítce jsem za 44 minut rovných. Na zbytek trati si dávám hodinu, takže pod 1:45 by to mělo být.
Přichází asi nejnáročnější stoupání. Přesto se čas na 1 km 6:51 zdá být skoro úchylným. Zvláště proto, že jsem ani jednou nebyl nucen přejít do chůze a k běžcům přede mnou se přibližuju. Vůbec ty kopce letos běhám jinak. Není to tak, že bych je natrénoval a fyzicky je nějak úžasně zvládal. Nejde o fyzičku, ale absolvování několika závodů s kopci, kde to jinak než chůzí prakticky nešlo, mi dost zvedlo psychičku. :o) Už se neděsím každého nekonečného stoupání, i když jsem pořád rád za to, když ho skryje milosrdné zatáčka. Ještě netvrdím, že jsou kopce mými kamarády, ale tak nějak přestaly být mými nepřáteli.
Dvanáctý kilometr lehce přes pět už odpovídá tempu i převýšení. Běh si teď užívám, což potvrzují i další dva kilometry zaběhnuté s přehledem pod pět minut na kilometr. Probíháme kolem kapličky, kde jsem se vždy modlil, aby se co nejrychleji přiblížil konec. :o) Dnes jí vnímám jenom jako celkem půvabnou stavbu při cestě.
Na patnáctém kilometru si dám kousek tyčinky a vyhlížím občerstvení, abych jí mohl zapít. Pozdě mi dochází, že občerstvení bude až na sedmnáctém kilometru. Čokoládový hlen, který se mi usídlí v krku, zbrzdí mé kilometrové časy skoro o dvacet vteřin. Doteď jsem v nejtajnějších zákoutích mysli, ke kterým potřebujete devatero klíčů a dlouhé heslo obsahující pokud možno nesrozumitelné znaky, střádal naději na pokoření hodiny čtyřiceti, tedy sta minut. Bláhové představy musím opustit. Dokonce se mi přibližuje Petr, kterého jsem ještě před pár kilometry za sebou neviděl.
Po občerstvení se sice opět rozeběhnu a povede se kilometr za 4:15 (což je hlavně díky dlouhému klesání) a další za 4:40, jenže do cíle čeká ještě výživné stoupání. Nikam se neženu a užívám si běh. Užívám si, že mě nebolí koleno, což je od půlmaratónu v Plasech poprvé. Prostě jen tak běžím. Následující dva kilometry jsou tudíž dost přes pět minut.
V posledním kilometru se stoupání zvolní, a tak přestože se šetřím na závěrečnou stovku, mám ho za 4:53. A teď finiš. Nejdu ho úplně na doraz (nechci doběhnout se dvěma betonovými sloupky místo nohou), ale zmáčknu se slušně. 18,8 s.
Celý půlmaratón za 1:41:21, druhý nejlepší čas na této trati. Lépe jsem tu běžel jen, když jsem dával půlmaratóny hluboko pod 1:35 a desítky pod čtyřicet. Na Dášu si počkám 28 minut. Což je pro ni také úspěch, byť uzavírala startovní pole. Před startem si totiž prorokovala čas okolo 2:25 h.
Po doběhu se cítím celkem slušně, i když představa dalších dvou půlmaratónských víkendů mě tak úplně nadšením nenaplňuje. Dáša ovšem do svých stehen ještě nějakou tu kyselou šťávu přidala a teď zakopává o každou větev na cestě. Takhle děsně nepejrakovala ani po čtyřiadvacítce v Kladně.
Takže ono to s těmi půlmaratóny možná nebude ani tak horké. Do Benešova pojedeme jen v případě, že se dá Dáša do kupy a do Drážďan jsme sice přihlášeni, ale kdo ví, jestli se nám tam bude chtít trmácet.
koyama

4 komentáře:

  1. stejny problemNa jare jsme se zombici litali 25-30km a ani nam to neprislo, ted dam 18km a vic se nevytrapim ani nahodou. Bude to ve Stromovce po 30.km zajimavy zazitek :)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to jsem rád, že v té, řekněme, nechuti do dlouhých nejsem sám. Bude to asi nějaký podzimní útlum. :o)

    OdpovědětVymazat
  3. Nepovažuji takovou závodní kombinaci za nejšťastnější. Vloni na podzim jsem týden po Kladně běžel B25 a další 3h Beh na Baranec. Stokrát jsem si mohl dopředu říkat, že v Brně poběžím volně, stejně se to na posledních 5km zvrhlo pod 20 minut.Baranec jsem si protrpěl od samého začátku. Trojkombinace dlouhých a těžkých závodů byla pravděpodobně hlavní příčinou pozdějších problémů a nynucené 2 měsíční běžecké pauze.Za sebe říkám, už nikdy...Do Poruby se na jeden maraton chystám, ale zatím jsem se nepřinutil k delším běhům jak 95 minut. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. No Milane, taky se trochu bojím, že už je to moc. Na druhou stranu Tvá kombinace je o dost extrémnější. Tři půlky jsou oproti tomu čajíček pro děti. :o)Ještě uvidím.

    OdpovědětVymazat