úterý 14. října 2008

Druhá půlmaratónská třetina: Pokus o osobák

Milanovu radu jsem nakonec neposlechl a vydal se s Dášou do Benešova u Semil. Pořád jsem slyšel, že je tu ideální trať na osobák. Že na obrátku mírně stoupá a zpátky (logicky) naopak klesá. Prostě ideál pro zaběhnutí negative split.
Startujeme pět minut po maratóncích. Když hlasatel hlásí tři minuty do startu, ještě trůním na záchodě. Není zrovna ideální před půlmaratónem dostat zácpu, když často trpívám spíš opačným problémem.
Nakonec si asi minutu před výstřelem dosprintuju na startovní čáru. A jak jsem tak pěkně rozpálenej, šlapu do toho hned od začátku. Skupinka šesti běžců, s kterou běžím, by jistě byla ideální. Nebýt času 4:13 na prvním kilometru. Chtě nechtě musím skupinku opustit směrem vzad. Druhý kilometr uběhnu za 4:25 a zvažuju, jestli tohle už je to správné tempo. Kilometry za 4:21 by stačily na osobák. Jenže tady běžím do kopce. A i když není stoupání zrovna z nejprudších, v některých místech trati bych se však rozhodně bránil přívlastku mírné.
Uberu raději z tempa ještě trochu, protože iracionálně předpokládám, že od obrátky poběžím, řekněme, o pět až deset vteřin na kilometr rychleji. A to by stále znamenalo atak osobáku. Ještě předběhnu dvě splašené lokomotivy, doběhnu prvního (rozuměj posledního) maratónce (Dášu - která má na konci startovního pole i svůj osobní servisní vůz ;o) a ustálím kilometrové tempo pár vteřin nad 4:30. Zdá se, že i tohle mírnější tempo však začíná bolet. Běh navíc stěžuje i běžný automobilový provoz. Což o to, řidiči osobních aut jsou celkem ohleduplní. Ovšem dvakrát se mi poštěstí vybíhat z prudké nepřehledné zatáčky přímo proti rozjetému náklaďáku. Podvakrát tedy raději sám od sebe, i když nedobrovolně opustím vozovku pár kroků směrem do příkré stráně.
Někde za šestým kilometrem před sebou uvidím dvě skupinky běžců. Nejspíš omámen podzimní vůní tlejícího listí předpokládám, že jde o půlmaratónce. V naději, že si připíšu další skalpy začnu tlačit na pilu. Pozdě mi dochází, že opět dobíhám maratónce a skalpy na opasku mi nepřibudou. S časem 4:20 na kilometr se už ale nedá nic dělat. Za tenhle ustřelený a první přepálený kilometr hodně zaplatím.
Platím brzy, včetně úroků. Už další kilometry běhám okolo 4:40. Navíc běžím v jakémsi běžeckém skoro vesmírném prostoru. Přede mnou desítky světelných let nikdo a za mnou taktéž. S časy kolem čtyř čtyřiceti tedy vyhopsám až k otočce, kde zjišťuju, že jsem přesně v polovině startovního pole (tedy na šestnáctém místě ze 32 běžců). Doběhnutelný je asi už jen jeden soupeř. Pouštím se tedy do jeho stíhání.
Trochu mě rozhazuje v rytmu, že půlmaratónské kilometry, které jsou na zpáteční cestě na jiných místech než maratónské, mnohdy nejsou vůbec k nalezení (a to ani na těch jiných místech :o). Mezičasy namačkané dolů jsou tudíž dost chaotické. Tu je to 2900 metrů, potom 1100, následně zase jen 900 apod. Pro přepočítávání na jeden kilometr se mi nedostává kapacity virtuální paměti. Přesto mám ale tušení, hraničící téměř s jistotou, že dolů neběžím rychleji než nahoru. Většinou se tempo pohybuje kousek nad 4:30.
Jediný možný skalp brzy získávám, a pak už jen zbožně vyhlížím další a další kilometrovníky. Netuším, kde přesně přeběhnu sedmnáctý kilometr, ale někde kousek za ním totálně vykvetu. Mé tempo se rozkošatí. Mohou za to hlavně nohy. Najednou jsou jako z plastelíny a ještě k tomu jako bych tu plastelínu tahal z medu. Znáte ty sny, kdy Vás někdo honí a Vy mu nedokážete utéct, protože nohy se prostě nehýbou tak, jak byste od nich očekávali? Tak přesně v tomhle snu se ocitám. Tyhle stavy jsem zatím zažil jen na konci maratónu.
Jen silou vůle a, díky seběhu, hlavně silou gravitační, držím tempo 4:40 na kilometr. Naštěstí je do cíle už jen kousek. V posledním kilometru (19,9 - 20,9 km) se mi podaří ještě malinko zrychlit. Zpět na tempo 4:30. Závěrečnou dvoustovku si pak i přes bolavé nohy vychutnám za 46 vteřin (i když už vlastně není proč).
Hlasatel v cíli oznámí můj čas: 1:36:37. K osobáku daleko předaleko. Na druhou stranu však můžu říct, že jsem si vylepšil nejen letošní nejlepší půlmaratónský čas, ale vlastně jsem si vytvořil také veteránský osobák. Nejlepší čas od mých pětatřicátých narozenin. No tak alespoň maličký osobáček.
Zda-li půjdu i do třetí půlmaratónské třetiny v Drážďanech, je zatím stále ve hvězdách. Jedno vím však jistě. O osobák se pokoušet nebudu a když, tak jedině o ten veteránský.
koyama

14 komentářů:

  1. Pro mě by to byl čas snů, ale když si stěžuješ, že jsi nezaběhl osobák, tak mě napadlo, jestli to není tím, že se moc kontroluješ. Kdybys běhal víc na pocit, tak by to třeba šlo lépe?! Nevím...

    OdpovědětVymazat
  2. Teda máš štěstí, málem jsi pokořil můj osobák :-). Ale i když to osobák nebyl velmi kvalitní čas. A v Dráźďanech se už jen kochat přírodou a možná bdue čas ještě lepší :-). Většinou, když se nic neplánuje dopadne to nad očekávání dobře.

    OdpovědětVymazat
  3. Seš nezmar, ale přesto bych za cestou k OR dal raději přednost jednomu startu a kvalitním treningům.Ale chápu, závodění je droga. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. ->Šnek Já si nestěžuju, jen konstatuju. :o) Spíš jsem si neměl dělat v průběhu závodu iluze o překonání osobáku. Na start jsem s takovým cílem ani nenastupoval. Přeci jen jsem 1.října na hodinovce (i když větrné) běžel zhruba v tempu 4:20/km. A na osobák bych potřeboval běžet o půl hodiny déle tempem jen o vteřinu pomalejším. Za deset dní forma takhle nenaroste. Kdybych rozeběhl trochu s rozumem, mohl jsem se bez trápení propracovat k třeba o minutu lepšímu času.Mě spíš ale zaujalo, že ve svých článcích zmiňuješ akupunkturní masáž dlaní. Jak přesně to funguje? Tedy nejen jak to provádíš, ale také jak to ne Tebe zabírá?

    OdpovědětVymazat
  5. ->Aldaman: Koukal jsem na Tvůj profil a zjistil jsem, že letos vůbec běhám kousek za Tvými osobáky (10k 42:42; 1/2M 1:36:37; M 3:53:29 - i když tady nejde v plné míře mluvit o běhu :o). Škoda jen, že je Přerov tak moc vzdálen. Třeba bychom se oba na nějakých společných závodech zmáčkli víc než obvykle.

    OdpovědětVymazat
  6. ->Milan: Doufám, že máš pravdu. Tedy s tím nezmarem. Momentálně se tak necítím. Já vím, že rýmička je vážná nemoc jen pro chlapy, ale když ještě k tomu zastydne, může se stát, nebál bych se říct, skoro smrtelnou. :o)A k tomu závodění: Příští rok to omezím. Už jen z toho důvodu, že nás to dost časově zaměstnává. Ale letos (pokud zdraví vydrží) chci ještě pokořit osobák v počtu absolvovaných závodů za kalendářní rok. (A nejlépe si nastavit pro mě prakticky nepřekonatelnou laťku, aby mě to znovu už nelákalo. :o)

    OdpovědětVymazat
  7. Obávám se, že u soutěživých typů neexistuje něco jako \"nepřekonatelná laťka\", stejně jako u alkoholika neexistuje \"jíta na jedno\". :-)

    OdpovědětVymazat
  8. také jsem o tom přemýšlel, ale opravdu jsi dost daleko, na nějaký společný závod :-(. Vždy je lepší běžet závod s někým, kdo je na tom stejně, aspoň je srovnání. Já většinou na závodech málo kdy takového najdu a tak to vypadá, dlouho přede mnou nikdo a za mnou to samé :-(

    OdpovědětVymazat
  9. ->Aldaman: Tohle běžecké vakuum znám, bohužel, taky. Naposledy jsem v něm běžel právě o minulém víkendu. Jak na půlmaratónu v Benešově, tak v druhé polovině nedělního krosu v Chodové Plané.

    OdpovědětVymazat
  10. Stojí nám to závodění za to? Tolik potíží? Stojí.Závod každý týden bych si přesto netroufl. To bych se musel přestat brát vážně a raději běhat bez hodinek a plánů, abych se moc nevymačkal. Zajímavé bude srovnání časů přístí rok, až si budeš závody více vybírat.S plánovaným vodičem jsem zatím nikdy neuspěl. Buď mi, rošťák jeden, utekl, nebo se propadl mezi saláty, kteří mně nestačí. Vyjímkou je jen Milan, který při Brněnské 25 r.2007 dělal do půli vodiče s naplánovaným tempem 4:45, pak už se za mě styděl a ..... utekl, samozřejmě:-)

    OdpovědětVymazat
  11. rk: však se mě to později vymstiloS vodiči jsem při maratonech neměl příliš štěstí, jen při loňském PIMu jsem s jedním běžel asi 10km.Pokud se závod rozběhne pomaleji, je větší pravděpodobnost využití většího počtu vodičů s kratší dobou použitelnosti.Potřeboval bych někoho na 1/2M do Otrokovic.

    OdpovědětVymazat
  12. ->rk: Stojí. Bez závodění bych asi valnou chuť do tréninku neměl. Asi bych běhal nebo plaval, ale netrénoval.Sám jsem zvědavý, co to se mnou udělá, když závody omezím. Zatím jsem toho moc nenazávodil vždy v zimě a pokaždé mám pocit, že je zima nekonečná. Navíc nejlepší výkony jsem běhal v roce 2004, ze kterého je i můj dosavadní rekod v počtu absolvovaných závodů (50).

    OdpovědětVymazat
  13. Já neměl přímo na mysli vodiče, ale výkonostně stejně dobrého běžce. Přece jenom se ve dvojci běží líp, než samotnýmu. I zdravé soupeření není špatné, člověk se pak vybičuje k lepšímu výkonu.Bez závodů by to byla nuda, přece trénuji, abych se zlepšil a zjistím to jedině při závodech. Ale zase všeho moc škodí :-).

    OdpovědětVymazat
  14. Jsem stejného názoru jako Aldaman. Zdravé hecování ve dvojici či trojici je většinou lepší než jakýkoliv vodič. Ostatně s vodiči mám zatím jen nedobré zkušenosti. Buď vůbec nedokázali udržet tempo (např. Oberelbe marathon - vodič na 3:30) nebo honí na začátku ztrátu na ofiko čas a já si běžím na RT. Takhle jsem jednou vyhořel i za Milošem jakožto vodičem na 1:40 na půlPIMu. On si to dal pěkně pod 1:39 OT a já se uhnal na prvních deseti kilometrech a dokončil jsem za 1:46.

    OdpovědětVymazat