pondělí 31. ledna 2011

(L)Eden?

Po loňsku, kdy jsem psal měsíční shrnutí a v celém roce se nám vůbec nedařilo, je letos psát nehodlám (ano, jsem pověrčivý). Ale nedá mi to, abych alespoň o prvním měsíci v jedničkovém roce něco nenapsal.

Nejprve proběhla bez komplikací Dáši operace (doktoři to sice označují za ambulantní zákrok, ale zákrok je podle mě bodyček v hokeji a ne řezání do těla). Komplikace nepřišly ani následně, a tak jsem se mohl s lehkou myslí postavit na start  nejprve Novoročního týmového čtyřboje a poté hlavně Zimního běhu Bezručovým údolím. Na místy zledovatělé trati a místy v potocích vody z tajícího sněhu jsem na mé poměry zaběhl skvěle. Deset kilometrů za 45:19. A možná nebýt toho, že jsem si na třetím kilometru nandával a na zpáteční cestě zase sundával nesmek, mohlo to být po více než roce a půl opět pod 45. No a taky bych o ten nesmek nepřišel, protože bych ho nenechal v kapse bundy, kterou jsem, asi aby to nebyl tak úplně dokonalý den, zapomněl v šatně zdejší ZŠ. Nicméně ten čas mě naplňuje skoro bezbřehým optimismem do jarních měsíců.

Následoval další trénink většinou provázený jen drobnými bolístkami, které ani nestojí za řeč. Šestadvacátého jsme pak nervózní vyráželi směr Plzeň, abychom se dověděli výsledky Dáši histologie. Výsledky byly nad očekávání dobré, nebál bych se říci skvělé. Takže teď už jen dohojit a pokud se nic nepodělá, pak Dáša začne na začátku třetí třetiny měsíce února zvolna klusat.

Dva dny nato jsem se postavil na start kilometru v atletickém tunelu. Jelikož se tento závod běhá na tamější padesátimetrové rovince už několik let, dostal od mě už hodně názvů. Některé se ani nedají publikovat. Asi nejvíce se ale ujaly Člunkový běh a Kilometr s dvaceti pevnými starty. Tentokrát se mi na Člunkovém běhu moc nedařilo. Poprvé jsem se tady nedostal pod čtyři minuty. Ovšem na druhou stranu jsem časem 4:00,7 obsadil skvělé druhé místo. Jen se však, prosím, neptejte z kolika účastníků. Leda byste chtěli slyšet mé "no comment". :)

On se v tom závodě dozajista projevil můj ne zrovna skvělý zdravotní stav. Matouš domů opět přitáhl armádu virů a ač jsem se fedroval neuvěřitelným množstvím vitamínů, antioxidantů a dalších bataliónů obranných látek na to či ono, přece jen mě to štrejchlo a jako správnému chlapovi mi rýmička vždycky dá pořádně zabrat.

A asi aby leden nebyl tak úplně rajským, přidala se k rýmičce mírně bolestivá holeň, bolavý zub a hlavně se nám spikly domácí spotřebiče. Během dvou dnů odešly do křemíkového nebe jak televize, tak DVDčko. Ale bráno kolem a kolem, ani jedna z těchhle potíží není nic, co by nevyřešily čas, zubař a peníze.

Takže k završení tohoto skoro (na poměry posledních měsíců zcela) idylického měsíce vyrážím dnes na devět kilometrů běhu, kterými se po dlouhé době (po stěží uvěřitelných dvou letech) opět přehoupnu přes dvousetkilometrovou hranici uběhnutých kilometrů za měsíc. Tak mi držte palce...

koyama



2 komentáře:

  1. Tak díky. :) Sice to s rozbouřenými rhinoviry nebylo kdovíjaké potěšení, ale je to tam. A protože mi v poslední době nějak nejdou kupecké počty, je z toho rovnou 204 km. :)

    OdpovědětVymazat