Novoroční čtyřboj družstev aneb Když cola běhu zrovna nepomáhá

Tahle akce (opravdu se na propozice podívejte, ať víte o čem píšu) to bylo opravdu něco.

Jen to losování do týmů moc nemusím. Ne, že bych byl takový frajer a někoho v týmu nechtěl. Naopak. Vždycky mám strach, komu to tentokrát budu kazit já. Naštěstí jsem měl na los kliku a byl (snad) platným členem týmu.

Jako první nás čeká štafeta na 3 x 200 metrů. V ní jsem si asi věřil nejvíc. Přeci jen jsem tady na blogu už nejmíň stokrát omílal mé genetické dispozice spíše ke kratším rychlým běhům. Za nás začíná Michal a v našem dvoučlenném běhu předává jako první. Pak následuje manželský souboj mezi Simonou a Ludvíkem. Je vidět, že odepřená večeře manželovi je příliš slabý kalibr, a tak přebírám štafetový kolík zhruba s třicetimetrovou ztrátou. Odpálím dynamit ve svých nohách :D a přibližuju se Evě. Ta mi ovšem stíhání ulehčí, když si v jedné z otáček o 180° vyzkouší, jestli by se zdejší tartan nedal použít namísto Dormea. Moje byť mílařské tretry v zatáčkách slaví úspěch a závěrečným finišem o 7 desetin sekundy bereme třetí místo.

Na řadě je výška. Klasická atletická disciplína, jen tady v tunelu s neklasickým maximálně pětikrokovým rozběhem. Základ si dávám na 115 cm. No není to legrace začínat jen o devět centimetrů výše než jsou mužské překážky na nejkratších tratích? Postupně následují zvýšení laťky o pět centimetrů a až k výšce 140 cm je zvládám úplně bez problémů. Na sto čtyřiceti se zaseknu. Není divu, útočím na vyrovnání dospělého osobáku. Dvakrát neskočím a tak všechny síly vrhnu do posledního pokusu. Podařilo se, osobák vyrovnán! Nějak nedokážu pochopit, jak jsem jako teenager mohl skákat 155 cm nůžkami. Sto čtyřicet pět už si jdu jen tak zkusit. Pětikrokový rozběh, skok, škrtám stehny a laťku prý přibíjím na stojany patou. Je to z doslechu, já vůbec nemám přehled, co tam nahoře vyvádím. Musejí to být strašné věci, protože kromě lýtek z odrazu mě bolí také záda a trapézové svaly. Nicméně nový dospělácký osobák je na světě. Kéž by šly osobáky překonávat stejně snadno bez tréninku i v běhu. :) Ještě vyzkouším jeden skok o pět centimetrů výše, ale pak to raději vzdávám (přeci jen půl druhého metru je půl druhého metru) a šetřím nohy na trojskok.

Ač jsem tady tvrdil, že se do trojskoku už nikdy pouštět nebudu, tentokrát nebylo zbytí. Byl prostě nedílnou součástí čtyřboje. Rozhodně jsem byl hodně opatrný, což je vidět na výkonech. Nejprve to zkouším jen tak zlehka – 8,76. Další pokus (v mé metodě pokus-omyl) je s co možná nejdelším prvním skokem (vlastně poskokem). Prý jsem děsně vysoko, ale s každým dalším skokem padám níž a níž. Není divu, ty dopady jsou opravdu tvrdý. Na to prostě kotníky nestačí...na to musíte mít kotny. Tentokrát dopadám na 8,85. V posledním ze tří pokusů, se pokusím o co největší vyrovnanost všech tří skoků. To s sebou nese i nejdelší vzdálenost – 8,96. Budu si to muset zapamatovat, protože stačí tuhle výkonnost udržet nějakých třicet let a můžu na republice bojovat o medaili. :) Takhle končím čtvrtý.

Poslední disciplínou je takzvaný Coca-cola run. Colu sice piju celkem rád, ale zrovna CC není pro mě to pravé. No nic, stejně to nebude o tom si pochutnat. Uběhnout 500 metrů, zasednout ve třech ke čtyřem litrům Coca-coly, vstát, až když je dopito a uběhnout ještě jeden kilometr. To vše navíc na padesátimetrové rovince.

Po pětistovce za 2:20 zasedám ke stolu a snažím se vymyslet jak přesně slogan "Coca-Cola enjoy" uvést do praxe. Hned při prvním doušku žaludek zhnuseně vyskočí a patro výš. Musím to chvilku rozdýchávat. Následuje pár nesmělých doušků a s pořádným říhnutím se konečně můžu pustit do celého poháru. Říhnutí mě zachraňuje ještě několikrát, ale nejde to donekonečna. Cola se rozhodla, že v lahvi jí bylo líp a chce se za každou cenu vrátit. Navíc se musím smát. Vedle mě usrkává znechuceně kolu Michal a neustále se omlouvá. Na to reaguje Simona větou použitelnou jako nový reklamní slogan: "Nemluv a pij!" :)

Zůstaneš tam!?

V takové družné zábavě strávíme něco přes šest minut. Pak se vydáváme vstříc závěrečnému kilometrovému proběhnutí. Pořád někde čtu, jak cola spraví při běhu vzpouzející se žaludek. Nevěřte tomu. Vypil jsem jí 1,6 litru a vůbec mi nepomohla. :) Prvních padesát metrů jsem nucen jít, vysílám tedy Michala, který vypil téhle skoročerné tekutiny jen o málo víc než půl litru, aby alespoň on předvedl pořádný běh. (To se mu nakonec celkem povedlo, jen škoda té stovky metrů navíc, co si dobrovolně naložil.) Po padesáti metrech se velmi opatrně rozbíhám, pořád mi ale natřásání nesvědčí a k nauseám schází jen krůčekk. "Ale co," říkám si, "tak se pobleješ." Image je na nic, tak následuj....ostatní. Následuju a rozebíhám se pořádně. Doběhl jsem, neodložil jsem si a návdavkem jsem ještě celou sobotu běhal mezi obývákem a komůrkou s moukou dvounulkou. Prostě není nad to si občas pořádně zablbnout.

Coca-cola and run enjoy.

Tentokrát zcela nedůležité výsledky.
Fotky: 1, 2.

koyama