středa 4. května 2011

Jsem hrdina

...tedy alespoň ten Hornoslavkovský. :)
Pokud by trať tohoto branného závodu čítala 17 kilometrů a vedla ze Sokolova přes bájný vrch Krudum do Horního Slavkova stejně jako loni, určitě bych se do toho nepustil. Letos však byla provedena zásadní změna a  šlo o dva sice těžké, ale jen pětikilometrové okruhy v okolí Slavkova. Proč si tedy nezpestřit  tréninkovou přípravu na desetikilometrový závod deseti kilometry tak trochu jinak? Nicméně toto mé rozhodnutí nic nemění na tom, že tenhle závod není svou povahou pro mne. A to ze tří důvodů.

1. Jsem rovinový běžec, tudíž již z podstaty desítka se čtvrtkilometrem převýšení není zrovna dle mého gusta. Seběhy mám sice rád a umím je, ovšem to, co ztratím v prudkých kopcích či dokonce ve sjezdovkách, v seběhu ani zdaleka nedokážu dohnat.

2. Jsem kontaktní typ běžce. Daleko víc se zmáčknu v závodech, kdy se mám koho chytit. Znám pár lidí, kteří se dokáží kousnout stejně v tréninku jako při závodě – dokonce mají z tréninkového běhu zaběhlý osobák. Já ovšem běhám kontaktní závody o 20-30 sekund na kilometr rychleji než tréninky. Z toho jednoznačně plyne, že intervalový způsob startu také není můj šálek čaje.

3. Tři hody granátem na terč vzdálený 30 metrů. Ve škole jsem býval (ať už s krikeťákem či granátem v ruce) mezi nejhoršími a na tom se v dospělosti nic zásadního nezměnilo. Navíc jsem loni při jednom z běžeckých tréninků dost nešikovně upadl, složil si při pádu pod tělo pravou ruku a odskákalo to rameno, které ještě  pořád při zátěži dost cítím. Takže bylo otázkou zda vůbec dokážu k terči dohodit.

Při prezentaci k těmhle třem mým minusům přidávám ještě chybu v podobě nahlášení času na 10 km, na který se cítím na rovině. Tak se ocitám, dalo by se říct, v červené skupině. Rozuměj po mě už startuje pouze sedm běžců, z nichž ani jednoho nejsem schopen se alespoň na nějakou dobu podržet.

Vyrazím do prvního okruhu a ač pořadatel jednoznačně prohlásil, že je jeho první polovina s kopce už po pár stovkách metrů přichází první výrazné stoupání. (To je podraz :p :) Netrvá sice dlouho a skutečně přichází na řadu seběh, ovšem taky netrvá dlouho a už mě začínají předbíhat běžci startující za mnou. Bohdan mě dobíhá o minutu, za chvíli Slávek o dvě, ještě se ani nestačím vzpamatovat a už je tu Pavel, který mi v tak krátké době dává minuty tři.

Seběh je u konce, začínám stoupat. Zatím je stoupání povlovné, ovšem to zdaleka neplatí o tempu jakým se přede mě sypou další běžci. Sotva proběhnu les z jedné cesty na druhou, abych mohl minimálně třikrát uklouznout na kořenech, už je tu Milan a dlouho se se mnou nezahazuje. Dobíhám pod sjezdovku, cíl prvního kola se blíží a granátové stanoviště čeká. Pro pohyb po sjezdovce volím raději chůzi. Nechci se příliš vyčerpat, abych tu 375 g (či kolik) těžkou gumovou šišku vůbec uzvedl.  Takže není vůbec divu, že mě ještě na sjezdovce převálcuje Michal L.

Ke granátovému stanovišti spíše doklušu, než že bych se ze sjezdovky nějak drasticky rozebíhal. Říkám si, napodob Šlesingra, vydýchej a třeba trefíš. Beru první gumové "vejce" a zahazuju ho. Zřejmě štěstí začátečníka, ale padá do vnitřku terče. Granát číslo dvě kupodivu míří téměř na to samé místo. A to se ani nepokouším házet co nejdál (osobák mám snad něco málo přes třicet). Nakonec beru z černé škváry do ruky poslední půlkilový kus černé gumy a světe div se, i do třetice všeho dobrého to tam padá. Zůstávám bez trestných minut a u této branné vložky si tak můžu vytknout jedinou věc, a to čas strávený na stanovišti – 55 vteřin. Prostě jsem potřeboval vždy nejprve doprovodit let granátu vzduchem a jeho dopad očima, než jsem ze země sebral další. Má zvědavost zvítězila nad rychlostí a úsporou času.

Vybíhám vstříc druhému okruhu. Trápení je to ještě větší než v kole prvním. Naštěstí už mě zezadu nikdo nepředbíhá, stejně bych se jich nedokázal chytit. Celé čtyři kilometry a kousek se psychicky připravuju na to, že sjezdovku poběžím. Teď už není na co se šetřit, už na mě na škvárovém hřišti Spartaku Horní Slavkov nečekají tři šišaté gumové výmluvy.

Když už jsem skoro pod sjezdovkou a libuju si, že z těch sedmi startujících za mnou mě předběhlo "jen" pět, uslyším dupot a je mi jasné, že se budu muset na zdejší krátké ovšem výživné sjezdovce kousnout víc, než jsem si od pátého do devátého kilometru plánoval. Vedle vleku mě docvakne Tomáš B. a ač se snažím sebevíc, dobíhám za ním do cíle na dost dlouhé a hodně natažené gumě.

Z času 53:28 moc nadšený nejsem, doufal jsem někam mezi padesát jedna a dva. Uklidňuje mě tedy jen má pevná ruka a celkem slušně vyrovnané tempo (1. 5 km 26:00, 2. 5 km 26:33). Na druhou stranu už tu zaznělo, že jsem rovinový běžec, mou hlavní prioritou je teď v květnu rovinatá desítka. Také kopců mám v posledních měsících naběháno mizivé množství. A pro psychologické zpestření tréninku občas neuškodí po povedeném výkonu dostat trochu na prdel. Není nad pokoru.

Dáša se tímhle závodem vrátila do té naší Ligy běžců KV kraje a je spokojená. Přijela se kochat (jak jinak :), dát si trochu do těla a nebýt poslední. To vše se jí splnilo a na pro ženy dvacet metrů vzdálený terč naházela také nulu, takže vlastně odjížděla bez ztráty kytičky.


koyama

Žádné komentáře:

Okomentovat